O ďáblově katolickém učení a dobrých kališnících
Rosenburg, Lipnice 2009
Nikdo nespočítá, kolik roků slouží naše rodina pánům z Příčovic, můj otec posluhoval celá léta samotnému Janovi z Příčovic, ať už byl v Čechách a nebo pak v Polsku, ať už na cestách nebo na místech, kde i pro našince najde se vycpaný seník a kuchyně, kde neprší za krk a nečvachtá v botách. Zimy už nespočítám, ani jara ne, jen jak mu teď otekla kolena i lokty a on sotva chodil, to si vzpomínám moc dobře. Tak když byl pán z Příčovic pozvaný na veledůležité jednání do Uher, vzal místo otce mě, že prý práci zastanu. Což o to, zastanu, ale jeli jsme v tak malé skupině, jen bratr pan Jan z Příčovic, bratr Šimon, co nikdy nemá daleko do boje a za kalich už dlouho se bije, pak bratr Jan, který prochodil kus světa, a bratr Prokop, co byl hejtmanem, ale pak se mu nedařilo, až zchudl a teď v prošlapaných škrpálech musí chodit. Tam málo nás bylo! Ani podkoního s sebou pán nebral, toho s poměnkovýma očima, když vyprosíme od bratra pana z Příčovic svolení, vezmeme se…
Tenhle hrad, kam jsme jeli, prý je to tam samý katolík, ti jenom po zlatě jdou jak diví a šperky jsou ověšení a žijí v hříchu a marnotratnosti a k Bohu mají daleko. Velký strach jsem z nich měla, aby na nás neuvrhli hněv Boží, ale bratr Šimon se jen smál a říkal, že takových už zabil a že jim hlavy padají skoro samy z krku. Tak už jsem se pak tolik nebála, možná jen toho, že by jim ty hlavy padaly. Dlouhá to byla cesta, ale my všude čerstvé koně dostávali a jeli jsme jako s větrem o závod. Pak jsme přibyli na hrad Rosenburg, s vysokou zdí a pevnou branou. Než spát pod katolickou střechou, rozbili jsme stan na nádvoří, před ním oheň vždy zapálili a začali se rozhlížet. Ti katolíci! Kolik jich tu jen bylo. Barevní jak duha po dešti, našňoření a nafoukaní, kolik se jich štítilo na nás podívat. Byli tam jedni, co mluvili česky, ale pak taky takoví, co mluvili řečí úplně prapodivnou a bratr Jan říkal, že to je franština. Ti byli vyšňoření ze všech nejvíce.
Hned, co jsme přijeli, chystala se veliká hostina, kterou připravil pro nás všechny pán hradu. Bratr pan Jan šel s ostatní šlechtou do překrásné komnaty, kde posluhovalo služebnictvo z hradu, my ostatní jsme šli do hospody, kde všeliké vývary a pivo a víno a nakonec i pečeni měli. Bratr Šimon vytáhl plátýnko a chvíli hráli, dokonce i nějaký cizák si přisedl a hrál, až vyhrál a odešel, zatímco bratr Šimon a bratr Prokop moc špatně hráli a skončili úplně švorcoví. A přitom jsem jim tolik přála!
Mezitím jsem se dívala po sále, kdo jsou další doprovody pánů na hradě. Ti Frankáni seděli hned vedle nás a jeden z nich se na mě tak podíval, že jsem musela zčervenat a myslet na podkoního Matěje a jestli to nebylo nějaké ďábelské mámení katolické a odříkala si otčenáš a zdrávas, abych to zahnala. Taky tam byli jedni, taky Češi, a ti pořád po nás takové temné pohledy vrhali a občas i hlas zvedli, až jsem se bála, že to uslyší bratr Šimon a pak jim ty hlavy samy od krku odskočí a bratr pan Jan se bude zlobit, protože jsme mu slíbili, že žádné rozbroje vyvolávat nebudem. Ale bratr Šimon naštěstí neposlouchal.
Pak jsme šli spát, protože jsme byli unavení po dlouhé cestě a hlavně dobrý husita neponocuje jako nějaký ďáblův pohůnek a v noci nabírá sílu na další práci pro Boha. Jenže sotva jsme oka zamhouřili a chvíli spočinuli, hned hrozný křik všude kolem, že prý po hradbách chodí bílá paní a to je moc zlé znamení. Ještě chvíli bylo kolem Boží dopuštění a všichni bědovali, slyšela jsem: "Bílá paní! Ta když se ukáže, znamená to něco zlého, teď přijdou husiti a vypálí nás!" Ale my jsme jenom chtěli spát a hlavně nám bratr pan Jan zakázal hrad zapalovat.
O chvíli pospání později, kdy všechno utichlo, se ozvala děsivá rána a to hned kousek od nás, to bratři vylétli ze stanu a utíkali se podívat. Prý tam po někom vystřelili a ten tam zůstal ležet úplně bez ducha, ale že jako nebyl mrtvý. Myslela jsem si, že ti katolíci snad nikdy nespí, když pořád vymýšlí takové kousky, ale naštěstí pak už toho nechali a my mohli spát až do rána, kdy se zvedl takový vichr, že nám spadl stan a bratr Prokop ho šel stavět, zatímco bratr Jan jej přidržoval. Pak už se ale opravdu opravdicky nic nestalo.
Ráno bylo zataženo, ale naštěstí vítr už pomalu utichal a my šli do hospody na snídani, zatímco bratr pan Jan musel na to jednání. Ale neměli ho dlouho, protože prý slavili svátek svatého Šebestiána, jak mi řekl šenkýř, co se na mě nejdřív moc zle díval, že prý husity nerad vidí. A ten svatý Šebestián jim přikázal, že musí zastřelit kočku, tak ji jeden pohůnek zastřelil a oni se pak šli modlit do kostela, kdybyste viděli ty zlatem rámované obrazy, co měli nad oltářem! Jako, já je neviděla, ne z blízka, ale blýskaly se až do dveří, kde jsem nahlídla. Ale pak už zase jednali a my stáli na nádvoří a nudili se, protože oheň hořel a hrad jsme nesměli podpálit a žádné rozbroje vyvolávat… bratr Jan a bratr Prokop šli sekat dříví pro hradní kuchyni, aby se zahřáli a pivo si vydělali, ja poklízela ve stanu, když tu se ozval zase křik, z té zlaté kaple vyběhl kněz, že se stala vražda a že na svatých místech. Seběhli se všichni z hradu a bratr Jan a bratr Prokop museli nechat sekání a stát na stráži u nás. To oni byli jediní, kdo byli u kostela po dlouhou dobu, ale protože se starali jenom o dřevo, nic neviděli a neslyšeli. Později bratr Prokop řekl, že si stejně myslí, že to udělal ten jejich kněz, že toho viděli zcela jiste jít do kostela i z kostela.
Ještě před obědem přecházel okolo jeden a ukazoval všem ošoupaný pěstní štít, jestli ví, čí je. Bratři, řekli, že jejich není, a lhát katolíkovi není hřích, protože pak mi řekli, že ten štít bratra Prokopa tam stejnak někdo nastražil, aby hodil vraždu na husity a že si musíme dávat pozor, protože tu někdo dělá nějakou špinavost. Jakby na hustity! Tady se všechno svalovalo na husity. Jedna služebná z hradu a šenkýř mi řekli, jak to je, že nás nemají rádi, protože jíme děti, ale sami byli úplně normální, až na to, že byli katolíci, dokonce mě i na hřbitov vzali a ukázali mi, kdo kde leží, a jak se někdo tady kdysi zbláznil a jak jsou všichni příbuzní. Musela jsem potom zajít do kuchyně a poprosit je, aby nám žádné děti nepřipravovali, že my je nejíme a asi bychom je ani nechtěli zkoušet, i když by byly katolické.
Po prostém obědě, který jsme si dali v hospodě - žádné děti - jsme se vrátili zas ke stanu. Panu bratru Janovi jsem nosila piva, aby mu to jednání utíkalo, ale on byl stejně celý ztrápený a přitom to nebylo z nedostatku piva. Měla jsem o něj velikou starost, kdo ví, o čem mluvili v tom velikém sále, kde bylo tolik panstva, až oči přecházely, a tolik vznešených paní, co všechny prosté vlasy ukazovaly nebo spletené do složitých pletenců, jak kdyby nectily Boha a ukazovaly je k ďáblově radosti.
Na nádvoří se nedělo nic, jen pán hradu přikázal, aby se zavřely brány hradu, ale přitom měl tak žalostně málo ozbrojenců, že všichni sloužili v jednací síni, aby se všichni ti velcí pánové cítili bezpečně. Tak jsme zavřeli bránu a i branku, ale tu pořád někdo otevíral i když jsme ji zajistili a my jsme přece netábořili na nádvoří, abychom hlídali katolický hrad. Ale stejně se tuhle stala moc divná věc, po které jsme měli oči na šťopkách. Najednou se od brány ozvalo úpění, jako když velký muž přemáhá bolest a přitom chce zavolat o pomoc. I přiběhli jsme a kdo tam neležel? Bratr pan Matyáš z Hradce, jediný náš spojenec na tomto ďáblovém hradě, jediný dobrý kališník, tedy kromě bratra kazatele Petra Znoje, který přišel s ním, a starého učence Matěje z Kočova. Bratr pan Matyáš je veliký muž, jistě taky u mockrát viděl, jak katolíkům padají hlavy z krků, a tady ho někdo přepadl a zkopal jako posledního hospodského rváče, tu crčela mu krev z natrženého obočí, tu vybarvoval se mu nos po chlapském úderu. I zvedli jsme ho ze země a mně bratři přikázali, abych pro bratra pana Jana do jednací síně zaběhla. Když jsem tak udělala, on to řekl ostatním pánům a všichni najednou přes sebe mluvili, ale bratr pan Jan šel se mnou pomoct bratru panu Matyášovi, který poseděl chvíli u nás, aby nabral síly.
Tak hlídali jsme hrad ještě lépe, i branku jsme zajistili několika kameny, takže nikdo nepozorovaně nemohl proklouznout. Když se setmělo, ozvalo se bušení na vrata a někdo se dožadoval vstupu. Pustili ho, ale já bych ho nepustila, protože když jsem ho viděla, věděla jsem, že je to sám ďábel. Šel kolem nás a odplivl si a řekl něco tak zlého, že jsem se musela pokřižovat a krátce se pomodlit. Ten ďábel byl totiž inkvizitor, ze všech prohnaných lžiuctivačů ten nejprohnanější.
Moc jsem se bála, ale bratři říkali, že se nemáme čeho bát, že jsme sami byli pozvaní na hrad, a v kuchyni jsem vyslechla, že ani oni nemají inkvizitora rádi a že před ním se nic neschová. Neměla jsem, co bych schovávala, možná až na to, co mi chtěl udělat bratr Vlasta loni po sklizni, ale to se nepočítá, protože pak nic neudělal. A já se nedívala, takže se to nepočítá dvakrát.
Tak plynul podvečer, bratr Šimon a bratr Jan chodili po nádvoří a svítili všude lucernou, i povedl se jim moc pěkný kousek, kterému se pak všichni moc smáli a přitom to bylo moc chytré a všechny nás to zachránilo od moc velkých nepříjemností. Bratr Šimon má moc pěkně tvarovanou lucernu a zkoušel s ní různé stíny na stěnu a přitom ho sledovalo panstvo, že jako tajné signály ukazuje a navádí na hrad polní vojska. Větší nesmysl to nemohl být, ale slyšela jsem, že ani na to přemýšlení ti katolíci moc nejsou, tak najednou byli všichni vzburcovaní a šmejdili po celém hradě i s nádvořím. V tu chvíli jsme koukali a zjistili jsme, že něco se děje u branky, a bratr Prokop tvrdil, že viděl někoho až na hřbitově, že se tam určitě někdo schovává. I řekli si, že si na ptáčka počíhají, ať už je kdo je. Tak se stalo, že jsme byli všichni u brány a bratři šli cestou z hradu a hradní pán s několika dalšími předbraní prohlíželi a najednou - krve by se ve mně nedořezal - zpoza zídky vyskočili nějací se zbraněmi a vrhli se k bráně. Mazala jsem dovnitř, co mi nohy stačily, ještě jsem očkem viděla, jak se na cestě obracejí bratři zpátky ku bráně. Na nádvoří stál bratr pan Jan, hned jsem mu vyklopila, co se děje, a on se ozbrojil a šel zpět, tam už utichl křik a já vzala lucernu a šla tam taky. Několik mrtvých se tam válelo, jedna mršina dokonce i v bráně, ale venku takových dobrých pět chlapů. A hradnímu pánovi zrovna někdo říkal: "Však jste slyšel, co volali …" A všechny je prohlídli a někdo řekl, že to jsou Turci, ale to být nemohli, protože Turci mají takové širokánské kalhoty a to tihle neměli a bratr pan Jan řekl: "Jestli jsem někdy viděl nějaké husity, tak tohle jsou oni." A já vím, že on viděl spousty husitů, takže to znamená, že to byli husiti! Moc jsem tomu nerozuměla, ale bratr Šimon mi řekl, že někteří kališníci nejsou rádi, že tady bratr pan Jan jedná a proto ho chtějí oddělat. Tak to řekl, oddělat!
Tihle ho neoddělali, ale stejně to nebyl dobrý večer. Před večeří se z hradu ozýval strašný křik a pláč, to tam ten ďáblův inkvizitor mučil nějakou z těch vznešených paní a když jsme pak šli do hospody, tak jsme ho zrovna potkali a on se na nás zase podíval a zase si odplivl, přísahala bych, že pod dechem nás proklel. To jsem dostala moc velký strach a když jsme pak viděli tu paní, jak ji vlečou, protože sama nemůže stát, tak to bylo vážně hrozitánské. Ale bratr Šimon mě okřikl, abych si z toho nic nedělala a obsloužila je, protože se mi nic nestane, protože jsem jako nejsem zatížená hříchy. A to nejsem, to má pravdu!
Když nás pohostili - a zas to bylo moc dobré, protože celý den udili a to vážně uměli. My jsme šli ale po hostině zpátky k našemu ohni a mnoho dalších tam přišlo. Bratr pan Jan konečně dojednal a s ním přišel bratr pan Matyáš a bratr kazatel Petr a i ten starý učený pán Matěj, co přijel z Prahy, a to všechno byli dobří kališníci. Ale i někteří další tam přišli a naslouchali nám. Mnoho učených věcí tam říkali pánové, až z toho hlava přecházela. Že zas do boje půjdem za kalich a víru, ale že prý teď budem Turka bít a takový Turek, ten má ty široké kalhoty a zahnuté meče a prý řeže nepřátelům ozdoby, ale to je dobré, protože dobrého kališníka žádná tretka nezdobí, tak jsem byla ráda, ale bratr Šimon mi řekl, že jsem hloupá a že to nejsou takovéhle ozdoby.
Tu noc už nefoukal takový vítr, ani nikoho nestříleli, jenom po hřbitově chodili prý duchové, ale bratr pan Jan řekl, že to jsou katoličtí duchové a ti nám nemůžou ublížit. A taky že ne, ale ti ostatní kolem nich běhali a dělali hrozného křiku.
Nedělní ráno mi připomnělo, jak dlouho jsme již nezažili skutečnou pobožnost, asi jen dvakrát na cestách a jinak naposledy v Polsku, protože bratr pan Jan nevěřil všem kostelíkům. A když katolíci se scházeli před kaplí, z domu vyšla paní hradu a byla celá bledá a chovala se moc podivně, prý i mluvila s někým, kdo tam nebyl, a všechny ty vznešené dámy a hradní pán kolem ní chodili a uklidňovali ji, ale ona pořád byla divná a nedala si říct. Nakonec zašla do kaple a když jsem se ptala šenkýře a kuchařky, tak prý že divná není a že je to moc dobrá paní, ale ona ani v tom kostele nepřestala, ani modlit u oltáře se nevydržela, ale pak už jsem tam tolik neviděla a ti z kuchyně se na mě moc zle dívali, ale považte, takhle jančit! Pak už ale všichni šli v průvodu kolem celého hradu až na hřbitov, my stáli smutně u našeho ohniště a přesto věřím, že Bůh byl s námi a ne s nimi. Taky že jo! Ani nedokončili ceremonie a už povyk z hřbitova, že jeden mnich je raněný. Řeknu vám, tenhle hrad byl fakt divný, ale umírali tam hlavně katolíci, a nejvíc mniši, tak dobře jim tak, když se na ně Bůh hněvá. Ale i nám by modlitba v neděli neuškodila, ale nemohli jsme si dovolit celou bohoslužbu, tak jsme aspoň vyšli před hrad a jako když Mistr Jan Hus kázal pod hrady podél plotů, promluvil k nám krátce bratr kazatel Petr a my vyslovili své modlitby a On nás jistě vyslyšel, protože den byl krásný a jednání už se blížila ke konci.
Bratr pan Jan říkal, že musíme už honem balit a že už jenom čekáme, až se potřebné papíry vystaví, a pak musíme spěchat pryč, protože máme horkou půdu pod nohama. Nevím, jak to bylo s tou půdou, protože jsme pořád měli zakázané ten hrad zapálit a já už bych ani nechtěla, aby shořel, protože v kuchyni na nás byli docela hodní a nevařili nám ty děti. Tu najednou, když my už byli celí sbalení a připravení, z hradu se ozval hrozný křik a že nějaký mnich má zase na mále, no už je to hotová epidemie, a na nádvoří vyběhl bratr kazatel Petr a běžel ku bráně. Pak nevím, co se semlelo, ale najednou byli u brány bratr kazatel, bratři Šimon, Jan a Prokop a dva muži od Bedřicha z Kolovrat, ti, co nás tolik nemohli vystát. A nějaká strkanice se tam strhla a pak strašné neštěstí, když jsem tam přiběhla, bratr Prokop seděl u brány celý zamordovaný a v srdci mu ještě čněla dýka jednoho z těch druhých. Nevěřila jsem tomu, vždyť bratr Prokop byl moudrý a dobrý, lepšího kališníka bys pohledal, ale tady ho byl konec. A taky tam byli ti dva od Bedřicha z Kolovrat a taky dočista mrtví, takže se pak hádal pan Bedřich a tuze lál bratru panovi Janovi, ale ten mluvil moudře a radit utišit hněv a litoval velmi mrtvých, zvláště bratra Prokopa. Protože to byla tak moudrá řeč, i pán hradu ji vyslechl a utišil pana z Kolovrat a tak jsem odnesli bratra Prokopa k našemu ohni a zabalili ho do dek, ale nebyl čas ho ani pořádně pohřbít, protože už vynášeli listiny, na které jsme tak čekali. Bratr pan Jan ještě chvíli promlouval s pánem hradem a pak mi přikázal, abych rychle učeného pána Matěje přivedla, že má jet s námi, protože tady mu bezpečno nebude. Tak doběhla jsem starého pána a on si ani nesbalil pořádně, jak jsme hnali, abychom už byli pryč z toho ďáblova hradu Rosenburgu.
Až když jsme byli na míle daleko, až když jsme jeli po zemských cestách, začal si bratr pan Jan pískat. Že prý to ani lépe nemohlo dopadnout. Učený pán z Kočova sice bědoval, že prý odkaz Mistra Jana Husa bude překroucen a pošpiněn, ale bratr pan Jan si jenom pískal a říkal, že učení Husovo to zvládne. A tak jsme jeli a já věděla, že teď už bude dobře a když Bůh dá, vezmu si i podkoního Matěje.
