Kde: Chvalkovice
Počet hráčů: 14, pro členy oddílu a známé
Organizátoři: DrD Jaroměř: Anax a Felčar
Kontakt: zc.manzes|lohkaj#zc.manzes|lohkaj
Vlastní stránky: http://www.drd-jaromer.estranky.cz/stranka/letni-tabor
Je to svět postavený na Warhammeru, ale docela upravený (inspirace přišla i z jiných knížek).
Bydlí se ve srubu (žádná voda ani elektrika, jen kamna).
Každý den odchází družinka plnit questy; vlastně je to jedno velké tažení. Završení je plánováno letos v létě a skoro určitě se nebude přibírat nikdo nový, je to spíš pro menší počet lidí, kteří si rozehrávají a propracovávají svoje postavy (povolání a dovedností) a spolupracují na několika větších úkolech.
Většinou chodíme jen po okolí (10-15km) občas někam dál busem a večer zpátky na srub, kde se probírá, co budou dělat zítra.
Pán Caledoru
Kdy: 27. - 30. 12. 2008
Spize
Den prvý
Příchod, vybalení… čerpání ze studny, aby Nela mohla zastřít naši přítomnost. Opravdu vzrušující cesta z Chvalek ke srubu, zpestřená množstvím vod balených v trhavých fóliích a hromadou chleba. Prostě masakr.
-Do srubu se nastěhoval nějakej týpek, co nám vařil a tak. (Nechávali jsme zamčeno, žejo. Ach jo. To je hrůza jak jsme blbí. Ani jsme si ho nevšimli. Resp. všimli, ale nebyl hoden naší pozornosti. Sakra. Teď až si to uvědomuju. Já jsem tak blbej [ale ostatní teda taky]).
-Byla zaregistrována skupina asi dvaceti barbarů, jak běžej někam do lesa. No, řekli jsme si, proč to nezkusit, že jo. Tak jsme vyvrazili za nima. Zastihli jsme je na zpáteční cestě, kdy nesli velkou truhlu zlata a tak, ale asi pět jich chybělo. No, neodvážili jsme se je napadnout přímo, tak jsme jen dva odlákali a oddělali.
-Pokračovali jsme směrem, kde museli najít ten poklad, našli jsme nějakou hrobku, kolem ná nějaký barbary (aspoň myslím, ž to byli barbaři, přiznám se, že tady má paměť dosti pokulhává). Našli se tam nějaký listiny a tak, v tomhle jsem nikdy neměl moc přehled.
-Odpoledne se stavil Tangrim (ten starej trpaslík s nákupem), a Meagreshovým hlasem nám oznámil, že o půlnoci si přijde pro dokumenty o studni magie.
-Podvečerní návštěva Ředitele akademie a nějakýho kancléře (vysoce postavenýho šlechtice) s tím, že zejtra ráno je naplánovanej útok na Chvalkovice s cílem dobýt je dříve, než bude barbarů příliš.
-Večer jsme se vydali ke studni magie, Nela čerpala ze studny, aby měla energii naa to skrývací kouzlo. Opět se tam vyrojili démoni a byla svedena vskutuku pěkná bitva.
Den druhý
-Ráno přišel barbar - šampión chaosu. Chtěl nás všechny po jednom zabít (Falgira prvního). Sesypali jsme se naň jak mravenci na cukr. No, nakonec si teda dal férovku s falgirem, ten ho jal a snažil se ho přesvědčit o správnosti své cesty. Pak ho pustil.
-Cestou kolem studny magie jsme byli svědky náhlého výronu magie, po němž zůstal na u studny ležet nějakej divnej tejpek, na všecko se tak divně ptal, když jsme nechtěli odpovídat, kouzlil "mluv pravdu" a na mé doorážení, ať taky řekne co je zač odpověďel kouzlem co posílá přímo do agónie. Po chvilce, kdy jsem se snažil družinku přimět k nějaký akci zmizel.
-Z dálky jsme pozorovali bitvu mezi barbary a Jaroměřskou armádou. Možná by to bylo i vyrovnaný, kdyby na straě barbarů nebyl rudý drak. Jak si později Herr Štěpány vysféril, tak v této bitvě padl jeho otec do zajetí.
-Cesta do starýho trp. města za Thorvaldem, kterého jsme našli podřezaného (Nagaš&Lukrécie). Před smrtí nám dal nějaké runy, jež nám prý pomohou.
-Další střet s oním chaosáckým Šampiónem, opět vyhrál Falgir, tentokrát si ho ale vzal s sebou.
Následovala cesta portálem na sever, kde žili barbaři dosud uctívající Mrogrotha a starý bohy. Mrogroth se nechává zabít, aby vzápětí vstal a tak přesvědčil svého zajatce o pravosti starých bohů.
-Krátká zastávka v hájku, kypícím životem, kde probíhá hledání Kamene života (Želva quest). Při hledání jsme rozkopali tamní studánku, přičemž nás napadl ent a dva vlci. To byla taky strašlivá bitva. Nalezli jsme dvě kouzelné růže (zamilovávací a jednu, co vezme chuť cokoli dělat).
-Následuje cesta na jih, do Caledorských hor, kde plánujeme hledat starý chrámy, Caledora (jednoho z mágů co prvně zabil Meagreshe), možná i Kladivo osudu. Nocleh v hospůdce pod horama.
Den třetí
-Vydali jsme se prozkoumatu ruiny o nichž hovořil hostinskej. Usadila se tam nějaká sekta, uctívající pramen. Z toho měl radost hlavně Osvald, neb on se snaží přidat k uctívačům Pramene.
-No, cestou dále jsme přišli k obrovský kupě slámy a suchý trávy v níž byla obrovská vejce. Uvažovali jsme, co s nima? Dračí vejce… Někdo byl pro nechat je bejt (nejbezpečnější), někdo pro zničit (a zabránit tak vzniku deseti dalších draků)., Nela a Aminta pro vzít aspoň jedno s sebou a vychovat. Zatímco jsme o tom rokovali, v dáli se objevili tří létající tvorové. Gryfové. Samozřejmě nás napadli. Po následujícím masakru jsme… (no, především já) zapálili hnízdo a jedno vejce jsme vzali s tím, že ho maj holky na starost. Herr Štěpán dokonce vyvolal ohnivého oře, aby vejce nesl a zahříval.
-Následovala krátká návštěva v trpasličí osadě, kde nám dali informace, kde se nachází trpaslík Alaric. Byl třetího obelisku a něco tam s ním kutil. Evidentě nás a zejména Křižáka čekal.
-Následovala humorná mezihra, zahrnující signalizaci hesla na dost solidní vzdálenost, aby se nám otevřela cesta do dungeonu, na jehož konci nás čekalo Kladivo osudu. Toto skončilo v držeení Křižákově.
-Následovala cesta, během níž konečně Nela (asi hlavní tahoun družiny) řádně vyzpovídala Alarica. Ten trpaslík to neměl v hlavě úplně v pořádku, ale byl docela sdílnej. Dozvěděli jsme se, že má zejtra narozeniny, že musí furt dělat zbroje pro trpaslíky, že Kladivo osudu musíme vrátit trpaslíkům, že magie je špatná, že Runy jsou lepší, že byl u toho, když zabili Meagreshe, že elfové jsou zmetci, ale některý (jako Caledor) jsou fajn, že Caledor je jeho kámoš, že Caledoroj umřel v bitvě syn, že Meagreshovu zbroj po jeho porážce ukryl on, že runy, jež máme od thorvalda chrání proti chaosu, a že v té zbroji je Chaotit, což je pro nás špatný. N, Pak se odpojil a šel kovat zbroje pro trpaslíky
-Následoval nálet asi šesti zuživejch gryfů -> Nejhrubší masakr.
Caledor… když jsme k němu přišli, byl dost nasranej. Obviňoval nás z tý gryfocidy. Oprávněně, pravda. (Počtvrtý za jedinej den v agónii, to je snad rekord.) Nakonec to družina nějak vyjednala (nebyl jsem přítomen) a on nám vykouzlil portál zpátky ke srubu.
-V noci nás Nela probudila, že když sesílala to skrývací kouzlo (tentokráte bez čerpání ze studny - jak ta to dělá…), že něco nevyšlo jak mělo a že je to fakt moc pěkný. Asi pět nás vyběhlo ven v napjatém očekávání, co se bude dít. Ohňostroj. Na to, že podobný blbosti obvykle moc nemusím, tak se mi velmi líbil.
Den čtvrtý
-Herr Štěpán vysféril, že Nagaš a zrádná Lukrécie je v nedaléké hrobce, v níž minule byli upíři. Vyrazili jsme na místo. Místo dveří kamenej blok. Jirkovo zemětřesní se na něm dosti podepsalo, ale vydržel. Pak šel Herr Štěpán vyjednávat. Nudné vyjednávání. Nagaš pak chtěl mluvit s Nelou. Ta se tm bála jít bez někoho důvěryhodného, tak šla s Milanem. Poté, co se uvnitř dělo něco strašně zajímavého, jsme zaslechli Nelu, křičící o pomoc. Přiběhli jsme tam. Vyrozuměli jsme, že Nela očarovala Nagaše Růží lásky. Po krátké magické přestřelce (skrze Nagašem vytvořenou, fyzicky neprostupnou bariéru) Nagaš popadl Nelu, Lucka Štěpána, oba vycvakli lektvar mlhoviny (nebo tak něco), a letěli. Naštěstí Milan měl novou hračku - hůlku, mezi jejíž schopnosti patřilo "magika pax". Tak jednu mlhu rozptýlil. Nagaš a Nela. Nagaš opět vykouzlil pole. Chvíli jsme ho hlídali, ale ostatnní se po chvilce odebrali (Nevím přesně kam, ale hlídat Nagaše v magický bariéře bylo trochu nudnýa bylo tam hodně lidí v akutní potřebě léčení.) No, nakonc bariéru nagaš zrušil a dal se na útěk. Běžel jsem za ním a bodal ho do zad, dokud nepadl.
Já si to nemůžu vynachválit. Na nic co by mi vadilo si nevzpomínám. No, možná jsem si to nechal málo rozležet v hlavě, ale prostě mi to přišlo dokonalý.
Milan
Tak sem si to nechal rozležet v hlavě, a napíšu hodnocení puťáku.
Moc se mi líbilo, že se podařilo naprosto eliminovat zranitelnost příšer jedním konkrétní typem útoku, takže sem si víc zabojoval, a hlavně Spize vypadal naprosto nadšeně, když se mu podařilo zabít Nagashe :-).
Na druhou stranu si myslím, že se nám to zabití ještě vymstí.
A taky bysme mohli v rámci družinky zlepšit rozhodnost. Relativně dost času jsme ztrávili tím, že jsme se rozhodovali jesti uděláme to či tamto.
Šifry byly perfektní, ale možná by to chtělo, kdyby byly ještě trošku víc okrajový (aby ještě míň zasahovaly do hlavní linky děje), protože kdyby si nikdo nevzal analytický myšlení…
Počasí taky docela vyšlo. A samozřejmě MOC chválím Fritola, hospodskej byl prostě třída.
Všem moc děkuju, a těším se na pokračování :-)
Osvaldík
Tak tento puťák se mi líbil asi nejvíc, ať po příběhové tak po bojové lince..
šifry byly dobré (některé na mě moc težké, ale to je dáno bohužel mým intelektem :) ). Prostě jsem si zahrál parádně, a příště si to vyřídíme s tim maglajšem :D .. a to, že jsem posledni den vysloveně prosral a problil mi na zážitku neubere… jenom mě to nasralo, protože jsem musel byt na silvestra doma :(( ..a bylo dobré, že jsme podle mě mnohem vice komunikovali mezi sebou ;)
Vojta
Ja si myslím, že to bylo supr.
Šifry v pohodě(ikdyž nemít Milana, tak bychom byli v prdeli:D), nestvůry taky myslím, že by zranitelné hodně věcmi. RP taky krásnej, i jako družina jsme komunikovali dobře. Krásný dlouhý vycházky, v chatě teplo. Akorát si myslím, že bychom jako družina se měli rozhodovat jasněji, a ne nad vším dvě hodiny tápat a donekonečna to okecávat:) Jen tak dál kluci.)
Azu
Mně se to teda fakt líbilo. Boje byly super, šifry ještě lepší.
I jako družina jsme bezvadně fungovali, což se přiznám, že mě trochu i překvapilo. A ani jsme nic nezpackali, doufám :D A Meagresh uvidí příště, muhehe…!
No…prostě to chválím, povedlo se to :) A navíc to mělo bezva tečku - koupání Signanta
Galerie
Kompletní fotogalerie:
http://www.drd-jaromer.estranky.cz/fotoalbum/akce-drd---fantasy/zimni-larp/
Návrat bohů
Kdy: 3. - 8. 8. 2008
Štěpánek
CHVALKOVICKÝ DENÍK : Bílá smrt
3. 8., Chvalkovice
Večer před dnešním dnem mě ředitel zavolal, neboť pro mě měl veliký úkol, a byl bych skutečně mnohem raději, kdyby si mě byl býval nikdy nevolal já se mohl klidně dál věnovat svému bádání.
Již několik dní jsem slýchal podivné zvěsti o povstání nekromanta Maegreshe (ve zpěvu Dobromilově byl nazván Pařátem Hniloby), avšak až včerejší večer tyto zvěsti potvrdil. Jakási družinka byla u toho, když byl vzkříšen.
Taková hrůza! – on, jehož tělo je nevysvětlené magické podstaty a jeho duše je s ním podivně provázána (otázka, jejíž rozřešení by mohlo přinést revoluci v dosud „anorganické magii“) se vrátil! Jeho zbroj je snad nejmocnějším, nejbájnějším a nejtajemnějším artefaktem všech dob (především proto, že nikdo neměl tu čest ji studovat, pročež se o její sílem můžeme jen dohadovat).
Dostal jsem tedy následující úkoly:
1) Zjistit co nejvíce informací o Maegreshovi, jeho vzrůstající moci a síle.
2) Pokusit se najít způsob, jakým jej zneškodnit, a, bude-li to v mých silách, i zničit!
3) Pokusit se získat jeho zbroj => nebo alespoň rozšířit arsenál informací o ní!
Setkání s mými spoludružinníky proběhlo dnes ráno. VŠICHNI jsou plebejského původu, avšak shodou okolností jádro tvoří synové členů družiny, která před 20 lety zničila Taseriona, zrádného ředitele university a mistra černé magie. Právě díky tomuto hrdinskému činu získal náš rod tak velký význam!
V družině jsou bojovníci i mágové zastoupeni ve vyrovnaném počtu. Samozřejmě zprvu jsem se obával hovořit s poddanými, aby to snad nebylo špatně vyloženo… Po čase mi však vysvitlo v paměti několik známých obličejů. Kupříkladu jeden kouzelník, Jiří si říká! Pravda, je sice ochotný, čestný, dobrý a spravedlivý až do roztrhání těla, avšak příliš, příliš důvěřivý! Nicméně díky němu získává vcelku obstojný přehled o smýšlení a charakteru celé družiny…
Jedna zpráva od něho mě velmi znepokojila. Myslí si, že mezi námi jest zrádce! Duše prohnilá! Dokonce mi i řekl, kdo…
Nebo jeden šermíř, Osvald se jmenuje. Bojovník pravda obstojný, lze říci, že i udatný, avšak příliš, příliš primitivní a nevzdělaný, obhroublý a zanedbaný…
Nyní však započnu raději epickou linku vyprávění (neb na drby bude čas až doma):
Polední Jaroměř se nám třpytila před očima jako plebejská růže, když jsme ji opouštěli zhrzenou (nenarážím na tu mladou dívku Marcelu…). Stráže nás varovaly a nechtěly pustit, avšak majestátný erb našeho domu srazil jejich nadutou hrdost na kolena. Plazily se před námi jako červi a kravská lejna! Jeden, Kuliferda se zoval, dokonce měl tu drzost hlásit se mým prostřednictvím do kavalérie!!! (ještě pozná…)
Krátce za Jaroměří, v onom lese, kde se můj otec tak bravurním trikem vysmekl ze spárů loupežníků a které záhy rozprášil, jsme na tři mrtvá těla. Pravděpodobně další bandité. Když jsme však chtěli zjistit, co se jim stalo, vstali z mrtvých a s prázdnými pohledy a rezlými šavlemi se na nás vrhli! Byl jsem násilím odtržen od družiny a vida, že se ke mně vrhá skupinka těch „takybanditů“, rozhodl jsem se podniknout odvážný kus. Vlastním erbem jsem upoutal jejich pozornost a kličkujíc před nimi jako modrý vítr, odlákal jsem tu sebranku stranou, pročež měla družina o mnoho snazší činnost.
… A mrtví k mrtvým sedou
a mrtvý s mrtvým tvrze hlíny sdílí
to mrtvé s mrtvým vlas se smíchá
to v mrtvých dozní kráter ticha…
(Dobromilův zpěv)
Po bitvě jsme ohledali těla. Přítomnost takto „ožívajících“ banditů ve mně vyvolala pocit děsu – pocit Maegreshovy rostoucí moci. Mrtvým jsme usekali hlavy a hodili je daleko od těl.
Nedlouho po této šarvátce, jakmile jsme vyšli z lesa se nám přihodila další děsivá událost. Dva barbaři (ti nestoudní prostoduší hlupci s primitivní falickou kulturou) si dovolili vztáhnout své chlípné, nenažrané a hrubé pracky na Mnicha Pramene! Toho, jenž kdysi pomohl mému otci. Rozlíceni touto nepřístojnou svatokrádeží jsme se s běsnícím srdcem vervali do řeže! Rány práskaly na všechny strany, až ti bezbožníci začali zbaběle prchat! Jednoho jsme dostali. Druhý zbaběle utekl.
Mnichovi však už nebylo pomoci. Na smrtelném loži z ostré trávy a kaštanového listí si vzpomněl, spatřiv erb na mé hrudi, na mého otce. Slíbil jsem vyřídit pozdravení. Než opustil tento svět, vyřkl několik citátů a obtěžkal naše již tak těžká srdce dalšími záhadami… (samozřejmě, že něčí srdce jsou lehká, neb jsou prostá a nevzdělaná)…:
1) „Krev Aenarion za Vás trpí! Budete jen čekat, nebo konat?“ - Aenarion byl elfí hrdina. Nosil meč Kain, kterým způsobil kletbu svého rodu => krve, tedy elfů. Ale jak máme konat? (asi zůstane jen u čekání)…
2) „Najděte čtveřici!“ – myslí se tím čtyři chrámy bohů, Khornův už byl objeven a zničen (ale které a kde jsou ty tři?).
3) „Najděte oko temnoty!“ – zatím nevysvětleno, domnívám se však, že se jedná o magické zřídlo, či portál, u něhož zvedl můj otec slavnou bitvu s Taserionem a jeho démony. Nyní tudy proudí do našeho světa barbaři, kteří pustoší Chvalkovice.
Poté cesta ubíhala příjemně. Obzvláště, když ohnivý mág Matyáš objevil u jednoho z těch nedouků buchty (že by od Ch. pekaře?). Několik mil od cíle nás však napadl ent! Ano, je to k nevíře, ale je to tak.
Ta rozlícená ovětvená bestie vlétla přímo mezi nás z lesa po naší pravici a zaútočila na nás. Divné bylo, že hořela podivně jasným ohněm, avšak na studium nebyl příliš čas, neboť poté, co nešťastný rozlícený padl, se v našem týle objevil podivný tvor, Yetti (Zapomněl jsem vypsat epizodu, kdy se nebohé alchymistce Lukrécii, budiž jí země lehká a síně předků nechť jsou přívětivé, přilákat mládě toho tvora snad na kožešinu jeho otce, jak jsem se dozvěděl z vyprávění mých druhů nižšího původu). Bitva s ním byla obtížná, neboť se přidalo i mládě. Jen díky mé vytříbené organizaci a excelentnímu vzdělání v oblasti taktiky boje malých pěších skupin se podařilo oba udolat.
Otázkou bylo, co dál? Navrhoval jsem se vydat po stopách enta, avšak většina družiny byla proti (nechtěl jsem příliš tvrdě uplatňovat svůj urozený původ, pročež jsem své dobrodění prokázal poskytnutím volby). Nakonec mi však sféry odhalily místo, odkud ent přišel – Khornovu svatyni, kde se momentálně odbýval jeden z děsivých rituálů.
Na nic jsme nečekali a na naléhání Spuzeno, počestného muže a „ostrostřelce“ jsme vyrazili ke svatyni (Spize je druhý nevýše postavený člen družiny po mně, neboť mu ředitel vložil v ruce důvěru větší než ostatním plebejcům). Vydali jsme se tedy po entích stopách, které se nedaly, díky jisté „žhavosti“ přehlédnout.
Šli jsme nejprve po staré cestě, poté podél lesa polem, kde klasy skláněly zlaté přílbice před kavalerií větru. Zamiloval jsem si ta místa a ještě se tam jednou vrátím. V nějaké klidnější době. Poté přišel opět les. Tvrdý a hustý. Již zdálky hrozivě trčely trosky chrámu obalené krví a větrem!
Svatyně byla hlídána nepočetnou družinou. Také jednou ženou. S radostí jsem skončil jejich bytí (Žena měla být matkou „vymítače“ Falgira, Mrogrothova kněze. O tom, jak hluboce může být falešná mateřská láska, jsme se přesvědčili z následující divoké šarvátky.).
Po její smrti se však skála náhle rozestoupila a uvnitř dřepěla jakási babice, která si nechala říkat „Hlas Světla“. Především nám upřesnila veškeré naše úkoly. Rozmlouvat s ní mohl však jen Mrogrotjův kněz. Bylo to trochu trapné a potupné, neboť je vidět, že ani tyto bytosti se neumí chovat…
Svatyně sama byla zbořená, avšak zjevně byla opravovaná. Dominantou byl zkrvavený oltář. Druid, jemuž nikdo neřekne jinak než Želva a který se vcelku pečlivě sterá o naše zdraví, cítil z toho místa velmi, velmi negativní energii (nutno dodat, že jsem ji cítil také). Uvnitř oltáře jsem byl podivný symbol. Oltář byl rozbit.
Na odchodu z toho místa nás však napadla horda těch nedomrlých lesních křupanů. Bylo jich příliš mnoho a zatlačili nás až k Chvalkovicím. Boj to byl tuhý a krutý. Lukrécie byla těmi zvířaty na ústupu ubita. O její tělo propukla krvavá bitva. Meče těžce dopadaly na hlavy té chlupaté lůzy a přístupová cesta k jejich zvrhlému svatostánku zarudla v řekách jejich střev a rubášů jejich ohyzdných těl! Osud té nebohé jsme však vykolejit nedokázali.
Ve Chvalkovicích jsme pak osvobodili tři obyvatele. Jakéhosi nevzdělaného a nadutého kováře, nepříčetného a prudérního strážníka a mladou dívku, která se nám představila jako Arkanova vnučka. Ti dva hlupci nás nechali jít za brod do „hospody“ samotné. Jen A. vnučka šla s námi. Dobrá zpráva je, že A. prý žije, avšak je vězněn barbary poblíž náměstí v zuboženém stavu.
U „Hospody“, našeho prozatímního „velínu“ jsme se v závěru dne utkali s partičkou nemrtvých. Jsme po večeři a pomalu uleháme. Zítra nás čeká Arkanus…
4. 8., Chvalkovice
V noci nás přepadli barbaři. Hlídka taktak zalarmovala spáče, kteří však neuváženě vběhli rozespalí barbarům do chřtánu z kopí. Nakonec, až díky mé famózní taktice se po dvouetapové bitvě, kdy nikdo nevěděl, do jakého masa vlastně seká, se podařilo zahnat ty poloopice na útěk.
Ještě s dopoledními paprsky jsme překročili most, mocný opěrný bod, který trčí jako píka vstříc Chvalkovicím, nyní tak neklidným, a chocholem svých stromů rozráží burácející vítr. Věděli jsme, co je třeba. Naše srdce jakoby tvořila čiré odznaky hrdosti a cti! Byl jsem tak hrdý na svůj rod, neboť v takovém pochodu umírají hrdinové. Mířili jsme do srdce barbarských sil, nemaje plán na osvobození Arkana.
Nakonec jsem to byl opět já, kdo vymyslel spásný nápad => létající démon, můj služebník, odtáhl dvě těla (druhé patřilo zuboženému Nagashovi, vzkřísitele odporného Maegreshe). Díky tomu jsme mohli rychlým a precizním útokem pod mým velením získat výhodu překvapení a snadno s probít tam i zpět. Ovšem zranění se nám nevyhnula. Přesila byla obrovská. Arkanus však byl osvobozen!
Po cestě jsem se snažil navázat rozhovor s Nagashem. Dozvěděl jsem se zajímavé věci.
1) Stále věří, že dokáže Maegreshe přemoci, nechce jej ale zničit.
2) Trpasličí knihovna by mohla skrývat zajímavé věci.
3) Maegreshova zbroj je odolná vůči všem typům útoků, neověřen je pouze boží zázrak (jak pofiderní…)
4) Nikdo však není nezranitelný v jakékoli zbroji, lze její schopnosti vyčerpat.
5) Maegresh má pravděpodobně nějakou slabinu
Od Arkana jsem se dozvěděl toto:
1) Je zmocněn Temné theurgie a dokáže mě ji naučit.
2) Chce za to ovšem srdce démona 11. sféry (ale já vím, kde je).
3) Nagash je zlý od kosti a je třeba jej zabít.
4) Chce se stát pánem démonů právě díky onomu srdci.
Nagashe jsme se pokusili zavraždit na cestě k trpasličímu městu, kde měl trpasličí kněz Milan (který mj. podléhá módním vlivům, maje sebedestruktivní, sklony…) předat zprávu panstvu trpasličímu. O té epizodě se rozepíšu později…
Musím říci, že nebylo příliš těžké získat si důvěru toho hada. Slíbil jsem mu ochranu před družinou a on mi skutečně zobal z ruky jako přihlouplá slepice. Když se jej pokoušeli zamordovat, s fikanou teatrálností mně vrozenou jsem předstíral chatrnou obranu, přičemž nejkurióznější na tom všem byla právě příprava vraždy, kterou jsem zosnoval a vymyslel já.
Trochu nešťastné bylo, že unikl…
Potkali jsme také babu kořenářku, která tam na kládě pod střechou z listí a jehličí dlela a prodala nám i něco lektvarů. Mezi tím se však Arkanova vnučka dala na stranu Slaneše (temného boha, zřejmě po tichém a intimním rozhovoru s N.). Pokoušeli jsme se jí přesvědčit, a to i násilím, aby konvertovala. Nelze říci, zda se nám to zcela podařilo (ani výsledky pravdomluvu nebyly věrohodné), avšak alespoň se k němu nehlásí veřejně. Když už jsme ale u lektvarů té babice… Takové pilule bych přál poznat svému otci. Ještě nyní cítím v těle temnou fascinaci a chvění divokosti…
Poté se však zcela nečekaně objevila na obzoru karavana trpaslíků. Tvrdili, že jsou přeživší z trpasličího města i národa, který byl po konfrontaci s barbary zcela rozprášen. Putovali na sever. Posel, kněz Milan, nakonec předal svou zprávu trpasličí kněžce, zatímco prokletý trpaslík Delorfin (to je podivný trpaslík, neboť má ještě méně vousů než elf Želva nebo plebejky naší družiny) byl odhalen a souzen dle starého trpasličího práva. Postavil se k tomu hrdě. Při odchodu trpaslíků jsme se dohodli na spolupráci. Měli jsme je doprovodit, avšak spolu s několika členy jsem si vzal za úkol držet zadní řady a zneškodnit případný útok.
Byli jsme skutečně napadeni malou hlídkou barbarů. Bil jsem se jako lev. Zahnal jsem je spolu s Amintou (upírkou) a Nelou (mágyní) na útěk. Jsou to vcelku zdatné plebejky. Z obavy před návratem početnější skupiny jsme se spolu s Milanem rozhodli přidat ke karavaně a pořádně jí pophnat!
…Tři Didó na roztrhaných ráhnech –
svár Aenea – strhané hrudě –
práh dálek přetrpce prahne.
Hroty v očích vidí rudě –
Aeneas s pramicí – sůl slepne na líci…
(Aeneovy žalozpěvy)
Družina mezitím bojovala s barbary. Ovšem tito byli mnohem silnější (a snad i animálnější…) než ti, se kterými jsme se setkávali doposud. Volali Khornská hesla a používali magii…
Rozloučivše se s trpaslíky, dali jsme se rychlým pochodem vstříc starému hostinci, neboť jsme očekávali nejen Arkanův příchod (před incidentem s N. nás opustil), ale i pocit bezpečí, večeře a já navíc hořel mimořádnou touhou setkat se se sférami…
Setkání bylo velmi plodné. Sféry mi poskytly přesný plán, kde se srdce démona 11. sféry nachází! Potřeboval jsem však pomocníky, kteří by mě bránili, zatímco bych kopal. Vyvolený démon se mi však vymkl z rukou a zaútočil.
Ten druhý, pekelný pes, zůstal věrný. V rychlosti jsme vyrazili. Mapa se mi zakořenila v hlavě a drásala mou mysl svým špinavým pařátem a natahovala každý mozkový závit jiným směrem. Působila mi horečnou bolest a skřípavou úzkost.
Již jsme tam byli. V maniakálním záchvatu začal jsem zběsile kopat, nevšímaje si přítomnosti nemrtvých vůkol, s nimiž se moji plebejští družiníci potýkali. Tu náhle kdosi zvolal, že „Už jde!“. Maegresh se blížil. Osekán a prochlazen od nemrtvých vstal jsem pološílen a konečně ze země a v rukou jsem sevřel tu věc. Popálila mě – žhavá jako huť. Řekl jsem tedy démonu a on tu věc u sebe uschoval. Pak následoval zběsilý útěk.
Ano, měl jsem to a už netrpělivě očekával Arkanův příchod. Mezitím dorazil ten strážník Herold. Byl opět drzý a agresivní, ale varoval nás před příchodem barbarů a ptal se na A. Považovali jsme jej za zrádce a naše meče byly stále v pohotovosti.
A. nakonec přišel. Podivil jsem se jeho vřelému přivítání právě s Heroldem (nakonec však ale i nápoj pravdomluv vyvrátil naše pochyby o zrádcovství Herolda). Artefakt jsem si s ním po peripetiích předal. Nyní už jen v bodech o průběhu večera.
- A. se zavázal pomoci Teclisovi (dnes s ním hovořila Nela, která je s ním v kontaktu, byl ve velmi zuboženém stavu)
- Nebo nám pomůže v boji s Maegreshem. Ať už hledáním slabin nebo i fyzickou pomocí. Pokud se podaří jeho plán, bude silným spojencem.
- Aminta měla jisté „dostaveníčko“ prý s jakýmsi Ludolfem. Neznám ho. Prý je to upír, který zradil (?) upírskou radu.
- Kouzelník Jiřík objevil jakousi skříňku. Prý je magická. Sfér se zeptám zítra.
- Rozluštění rébusu.
- Je třeba být stále ve střehu, nemrtví zjevně sílí. Možná nás dnes v noci napadnou. Spíše oni než ta sebranka z Chvalkovic. Sílí, a to je špatně.
Pozn. na závěr: A. mě zasvětil do tajů Temné theurgie. Ovládám již základy – jsem fascinován. Zítra uskutečním první pokus. Nyní však noc pokročila svými těly vpřed a vpřed. Padla hvězda… Doufám v ní.
„Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši,
k vám já toužím tam světla ve říši,
ach a jen země je má!“
(H. M.)
5. 8. Chvalkovice
Ráno nás napadli upíři! Naštěstí se moji plebejští druhové chovali natolik způsobně a nebudili mě. Přítomnost nemrtvých, jejichž koncentrace každý den roste, mě rozrušuje. Nelze je zranit ocelí a tak je třeba být ve střehu.
Dozvěděl jsem se také, že Tirion ve svém rozhovoru řekl, že Teclis, starý známý, jest krví Aenarion. Tedy rébus se začíná odkrývat. Rozhodli jsme se vyrazit za duchem lesa, jenž prý má střežit Teclisovu hůl. Tirion nám pomůže.
Po cestě jsme narazili na tlupu barbarů zápasících s temnou postavou – sledovali jsme je sice z velké dálky, ale bylo vidět, že postava temného kulhá. Její máchání rukou však kosilo barbary jako suchou trávu.
Povedl se mi také první pokus – mám hlas jako pták. Zítra, možná ještě večer proniknu hloub a uvidí se. Budu tak mocným. Nyní však dlím ve stínu a přemýšlím. Mnoho se má ještě vykonat a splašené herky mraků zprávy rmutné nesou jen…
Také jsem ochutnal i lepší jídlo…
Kuks: Napadli nás nemrtví elfové. Vybrali si velmi dobrý post k obraně – na úzkých schodech se s námi byli až do posledního záchvěvu jejich mrtvých, dávno mrtvých těl. Používali magii a výbušniny. Jdeme dále. Ocitl jsem se na půl cesty k smrti.
Ztracené město: Po dlouhém a úmorném pochodu se před námi otevírají staré valy, oprýskané zničené zdi rozpité starými dešti. Potyčka s několika strážci nám připadla směšná – minimální odpor. Nyní se rozproudila v duších mých neurozených druhů hotová zběsilost. Rozběhli se do všech koutů a prohledávají každý vzoreček půdy. Prosťáčci. Toto místo je zlé. Nemá cenu se zde zdržovat déle.
Už našli Teclise. Je polomrtvý, vyčerpaný. Za chvíli tu má být Maegresh. Ti prosťáčci stále ještě pachtí po artefaktech. Já budu však mocnější. Zpěv funguje – démon se uchytil dobře. Už jde. Musím jít. PS: Podařilo se mi kontaktovat 6. sféru!
(Teclisovu hůl jsme získali pomocí Želvy – přesvědčil lesního druida. Jdu…)
Vraceli jsme se přes upíří hrobku a ty nemilosrdné bestie jsme nakonec vyhnali. Usekané hlavy byly vyhozeny jako splašky z oken. Krátce po našem triumfu se mezi zdmi hrobky objevil jakýsi kněz. Tvrdil, že uctívá boha Nargotha(?). Pogratuloval nám k úspěchu, řka, že je mocným. Dal nám též něco rad. Na zpáteční cestě nás čekalo zajímavé setkání se starým vetchým trpaslíkem, jenž o sobě tvrdil, že byl dávným spolubojovníkem Jiříkova otce. Vzápětí se však objevila podivná postava: černá kukla, černý háv, v rukou hůl. Maegresh byl tu! Nastal souboj. Trpaslík se ukázal nejen jako čipera, ale i jako velký mág. Chtěli jsme mu pomoci, avšak on o naší pomoc vůbec nestál. Závěr souboje jsme neviděli.
(Bardství funguje skvěle, dnes jsem svým okouzlujícím zpěvem opět zdvihl morálku; také jsme se stali svědky podivného souboje mezi Matyášem a jiným ohnivým mágem, mistrem, jenž mluvil o kletbě; Didó krásně voní).
6. 8.
Ráno se tu objevil Teclis. Vedl krátký rozhovor u ohně s družiníky. Spal jsem mezitím. Poté po mně chtěli, abych zjistil, kde je „Thorngard“. Ovšem řekli to zcela. Ovšem řekli to zcela špatně. Jednalo se o Thorgarda. První jmenovaný byl sférami ukázán jako jakýsi plebejský kameník hloubící si svoji jeskyni(?). Druhý pokus nás nasměroval do Trollech hor.
Když se před námi začaly zvedat jejich prstencem mlh zasnoubené pahorky, byli jsme již dávno mimo Chvalkovice.
U paty hor jsme potkali kněze – jeden z knězů podivných a pochybných kultů. Slíbil nám vedle informací o Thorvaldovi také informace o poměrech v trollech horách atd., když mu doneseme tajemnou kovadlinu z trollí vesnice. Dle všech zjištění (především Želvova průzkumnická dovednost) jsme dospěli k závěru, že tajemná kovadlina není příliš dobře bráněná. Dlouhé váhání, však vedlo pouze k tomu, že trollové objevili naše prozatímní ležení. Strhla se bitva na život a na smrt. Kovadlinu jsme sice ukořistili, avak trollové nám byli v patách! Pronásledováni neúnavnými hordami upadali jsme do mdlob mučeni těžkou kovadlinou na našich zádech. Jen díky mému povzbuzujícímu zpěvu se dařilo vcelku rychle postupovat, zatímco někteří bojeschopní zdržovali trolly. Konečně jsme se protloukli do bezpečí svatyně. Kněz tam nebyl, avšak sféry určily, že káže v nedaleké vesnici, jejíž ohně jsme viděli po cestě.
Barbaři tam byli sice nevzdělaní, ale velmi přátelští. Uctili jsme je darem a oni nás pohoštěním. Kněz nám dal sice informace, avšak o jejich bližším významu nevím, neboť jsem usnul výjimečně tvrdým spánkem (jsa vyčerpán tuhým bojem, udržováním morálky a dlouhým pochodem).
Na zpáteční cestě bylo barbarů ve Chvalkovicích příliš. Museli jsme obejít jejich pozice přes kukuřičná pole, která kryla naše pláště. V záloze stále ještě byl plán, jak utéci pomocí kouzel.
Zkusil jsem démona z vyšší sféry. Zřejmě se to podařilo? Trochu mě bolí hlava a jsem podrážděný.
Jiří, ten plebejský pacholek, použil magie proti mně!, když jsem se rozčílil. Bolí mě hlava a není mi dobře. Nebudu tak často vyvolávat. Můj otec mu to spočítá, až budeme doma. Zatím jsem na to „zapomněl“.
Zbavují mě mých výjimečných schopností primitivní cestou a takhle to dopadá, zrádci! Patří jim to, co jsem udělal. Také nás napadli nemrtví.
„Kostlivče, kostlivče, kdepak máš svaly?
Kde jsou ti andělé, co ti je vzaly?
Kde jsou ty doby, kdy oči jsi míval?
A skrz ně na svět ses radostně díval…“
(dětská říkanka)
7. 8., Chvalkovice
Ráno jsem jej opět vyvolal. Sice mě bolí hlava, ale muselo to vyjít. Dnes bych se nejraději flákal. Cítím, že nemá nic cenu – lépe je opít se a vklidu vyčkat smrti. Ano, lépe tak. Oni ale chtějí jít za Teclisem – daleko… Bolí mě nohy, nechce se mi a vypadám příšerně – co by tomu řekli u dvora??
Potkal jsem též Pána Démonů. Pro ukrácení chvíle mi vyčaroval Kristiána. Užili jsme si spoustu legrace. Je teď mým jediným společníkem.
Jsem znatelně roztřesen. Ještě teď se chvěji. Máme oko, ale co jsem musel kvůli tomu vytrpět… Nemohl jsem je nést (a dobře mi tak, naštěstí). Ludolf, upír, mě napadl, nestoudně mě podřezal – zákeřný útočník. Vzal si s sebou Falhira. Stále žiji. Nic už ale nemá cenu. Ještě poslední valčík před smrtí a poté sbohem a šáteček – hořce se asi usměji.
Zklidnil jsem se – posel přinesl dary od otce. Nějaké jídlo. Nemám hlad, již jsem se veselil až až. Vyvolám si Kristiána, aby mi něco povídal. Jen ten mě umí rozveselit, jen ten má pochopení. Teď padla tma a má úzkost dosahuje obrovské moci. Koukám na hvězdy. To by bylo tak jednoduché…
„Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši,
k vám budu toužit zas světla ve říši,
ach a jen země bude má!“
(H. M.)
8. 8., Chvalkovice
Večer se tu zastavil Ludolf. Takový strach – boj byl vyrovnaný – ba dokonce prohrával. Zlom nastal, když se mu podařilo vyřadit Želvu. Bránil jeho bezvládné tělo topící se ve vlastní krvi a ukájel své nízké nelidské pudy křepčením a výsměchem.
Pokusil jsem se jej tajně odtáhnout, ale spatřil mě. Nemohl jsem mnoho dělat, avšak to, že opustil své stanoviště, umožnilo zbytku družiny vyvinout tuhou ofenzívu a vytlačit jej od Želvy pryč. Stálo je to však příliš mnoho sil – musel jsem rychle jednat.
Ohnivý oř, démon sedmé sféry mi nabídl svou pomoc. Ludolf byl poražen – slavili jsme úspěch opět díky mně! Nikdo však neměl chuť se bavit. Ještěže jsem měl toho koně. Ještěže tak. Všichni jsou tak nudní. Už si ale připadám trochu snesitelnější co se týče vzhledu.
Poté nás navštívil Nagaš. Je skutečně zrádcem? Zaplašili (?) jsme ho ještě dříve, než nám stihl něco ukázat. Možná je to tak dobře. Kdo ví, co ten had dělal. Možné je, že jeho důvěra ve mě by stále mohla trvat…
Nyní stavíme Mrogrothův chrám. Jsem zvědav, jak se to podaří a co se nám otevře nového. Ten tah s věšteckými kostkami nepatřil, řekl bych, pro výpravu k nejpodnětnějším, ale alespoň jsme se výtečně pobavili. Skoro tak, jako s Kristiánem. Čeká mě prý veselice (že by knížecí stolec, námluvy?). Též jsme se dověděli o sexuálních pikantnostech jednotlivých druhů, kteří byli natolik odvážní, že se postavili „kostkám osudu“.
Když jsem potom hovořil s vysokým démonem, všichni utvořili špalír a kvičením, štěkáním, hýkáním, frkáním a mňoukáním zdravili démona. Měl evidentně dobrou náladu – tak teatrální uvítání nečekal – jedenáct cvičených plebejských opiček. Bavil jsem se náramně. Znovu se chci bavit, ať už dostaví tu pitomou svatyni. Také si nesu jedno nepříjemné zjištění z potyčky v lese. Je nutné rychle „zakročit“ – možná sféry, otec…
Chci se bavit… Maegresh, nemaegresh!
Spize
Mé dojmy jsou převážně dobré až výborné. Epickej příběh, přesně jaký mám rád.
To půjčování postav k hraní za monstra mne překvapilo, páč to vážně fungovalo (úplně skvěle jsem si užil toho upíra zranitelnýho jen magií). Ovšem, když jsem byl na druhý straně, tak mě ty omezený zranitelnosti fakt vytáčely (Nestvůro, dovol mi jednu formalitu. *vrh dýky* Za jedna železem! Neplatí? No, to jsem čekal. Omlouvám se, že ruším. *odchod do ústraní*).
Taky mě trochu štvala nutnost silnějších útoků. Ze začátku mě také zaskočilo to, že se nikdo moc nenamáhal s RP (krom Herr Štěpána již brzy řečeného Udatný, jemuž tímto vzdávám hold), ale to bude pravděpodobně tím, že na posledním LARPu, jehož jsem se účastnil se to bralo hóóódně vážně. Eh, ale ten příběh - fakt skvělej.
Děkuju bohům, že nám vyšlo počasí. Zkrátka - bylo to dobrý.
Láca
Zdravím Vás, tábor chválím a ještě jednou chválím. Jen jedna neduha zbývá (vlastně více, leč jednu zmíním jako hlavní, nebo raději tak nějak letem světem - za pomoci výčtu - tedy nejen neduhy, ale i duhy připojme).
1) musel jsem se umýt - tedy první podmínka k návratu do civilizace (pod vodou jsem se cukal, jako když vás dráždí populární tyčí na dráždění opic)
2) zvyknutí si na nový úbor (zejména postrádám tu výhodu, že "středověký" přehoz krásně maskoval po… gatě)
3) ztráta urozenosti (především absence kartografa, kterého by nyní bylo možné využít nejen na stavění falangy, ale i na mytí nádobí, kopání brambor či sázení jahod; policisté se mi odmítají klanět a odvážejí mě hojně na stanici)
4) hojnost housek a džemu (hoj to jsem se nafutroval)
5) hojnost piva (hoj, to jsem se zpéroval)
6) přítomnost maminky a tatínka (tedy osob, které se o mě dokáží postarat)
7) Absence meče (tedy selhávající faktor obrany, po roztržce s bratrem (a revoltujícími policisty) jsem jej automaticky začal tlouci se slovy: "Za nic! Za jedna!", atd.)
Na závěr děkuji organizátorům za nádherné vytržení ze světa (a utržení od řetězu). Bylo to třeba jako housky… Mějte se tedy krásně a zase někdy (ovšem na zimní to bude herdek komplikované, neboť budu mít arci těžké zkoušky a neudělám-li je, pravděpodobně mi poděkují za dva a půl roku studia, vykopnuvše mě do pejru, tudíž je záhodno, abych se připravil). Ještě jednou děkuji všem, s kterými mi bylo dopřáno pobýt těch přeci jen málo dní ve Ch. Mějte se famfárově…
Pokud bych přeci v zimě jen jel, uvítal bych možnost pomoci několika démonků (předpokládejme, že za čas herně strávený v paláci jsem si vyvolával do halelůja; nevylučuji nějakou příjemnou porci duševních chorob).
Felčar
Stále vázne vaše komunikace s CP…když od nich nezískáte to co chcete vzdáváte to moc snadno!!
Na každýho je nějakej recept, chce to lepší RP z vaší strany…mohli jste získat hafo víc informací a pak bystě si nestěžovali že nevíte co dál…
V soubojích ste se zlepšili, líp koordinujet útoky válečníků a mágů…ale…nemusíte pokaždý bojovat…hezký to bylo u těch trolů…víc takovejchhle akcí! používejte mozky :-D
Co se týče nočních útoků doufám, že jste se poučili pro příště…vyřešíme to trochu jinak…snad to bude lepší ;-)
Co se týče hádanek, hlavolamů, rébusů a překládání: tentokrát opravdu něco sesmolim…ale pak nenaříkejte že to bude těžký :-D
Galerie
Kompletní fotogalerie:
http://www.drd-jaromer.estranky.cz/fotoalbum/akce-drd---fantasy/letni-tabor-08/
Smrt přichází
Kdy: 21. - 24. 3. 2008