Recenze od Darien
„Co se to děje? Víte to?“ zeptal jsem se.
„Nepřátelská střela odrovnala základní jednotku počítače. Dvě stě tisíc lidí připojených paralelně je na cucky. Pochopitelně nám běží záložní program a všechno bude v cuku letu zase fungovat. Vy jste teď nějakou nanosekundu úplně mimo, jen se tak vznášíte, než Londýn zase rozjedeme.“
„Vy jste Bůh?“ zeptal jsem se. Nic z toho, co říkal, jsem ani v nejmenším nechápal.
„Ano. Ne. Ve skutečnosti ne,“ řekl. „Ne tak, jak to myslíte.“
A pak se svět zapotácel a já jsem najednou zase šel to ráno do práce, naléval si čaj a prožíval to nejzvláštnější dejá vu, jaké jsem kdy měl. Dvacet minut, kdy jsem věděl všechno, co kdo udělá nebo řekne. A pak to přešlo a čas zase plynul… (Neil Gaiman, Křehké věci str. 205)
Kybersvět, virutální realita, život jen naoko. Tam, je kde skutečnost tvárná jako v nejmagičtějším světě. Kde mraky plují podle náhodně vygenerovaných vzorů a kapky deště mohou čas od času zpomalit. Matrix.
Když jsme začali uvažovat o tom, jak Matrix bude vypadat, shodli jsme se na jeho filmové předloze, hlavně pak Animatrixu, protože jsme věděli, že bude nejzásadněji ovlivňovat očekávání a představy hráčů. Na jednu stranu velká výhoda, protože představivost má usnadněnu svoji cestu, na druhou stranu určenost, která tak docela neumožňovala vstup do skutečné virtuální reality jako opony, skrze kterou můžeme nahlížet na provázky, které svět táhnou.
Matrix je svět, ve kterém běžně žijí neodpojení lidé a účelné programy. Vedle nich také exulanti, pozůstatky starších databází a pirástké softwary budující si své vlastní impérium a střežící svůj hexadecimální život. O pořádek se starají Agenti, úředníci maskující se za výkonnou složku Interpolu, kteří jsou věrně naprogramováni ke službě Architekta, hlavního Tvůrce. Pořádek je totiž narušován hackery, svévolnými odpojenými lidskými jedinci, kteří nerespektují pravidla a podrývají autoritu Systému. Snaží se o zablokování Agentů podle nejnovějšího modelu projektovaného progamu Freeze, obchodují s exulanty a získávají nelegální triangulační Hardware či maskovací podprogramy, narušují bezpečnost a pokoušejí se nahackovat do struktury Matrixu tak, aby získali proti všem Smithům výhodu.
Organizátoři se snažili na každý den předpřipravit setkání a scény, které každému hráči poskytnou aspoň jeden herní zážitek denně. Agenti tak cíleně vyhledávali podezřelé osoby, docházelo k předávkám zboží a k domlouvání schůzek, hlídané konvoje se s ostrahou přesouvaly po ulicích. Ačkoli ne všechny scény byly odehrány, samovolně se vytvářela celá řada jiných a děj se tak neustále posouval.
Město Pardubice umožnilo využít několik zajímavých mechanismů. Předně to byly telefonní budky coby místa odpojování hackerů ze systému. Lidé vytvořili mapu použitelných budek a když se později některé dostaly mimo provoz, okamžitě na to reagovali. Dalším prvkem bylo použití lokací jako míst určených k setkávání, nacházení informací a domlouvání schůzek. Toto zúžení města na deset míst umožnilo celkem efektivní stavění scén a pro malý počet hráčů se ukázalo jako nezbytné. Hra také neřešila zásadním způsobem vybavení nebo peníze; všichni v systému měli kapacitu mozku nebo hardwaru a schopnosti umožňující jim „naprogramovat“ si, co chtějí (= co povolí organizátoři). Tato schopnost některých jedinců „upravovat“ svoje programové okolí byla limitována hratelností.
Peníze byly nahrazeny informacemi. Pozoruhodné bylo sledovat, jak lidé pracovali s faktem, že fyzické věci jsou vlastně taky jen pouhé informace a že „mít“ balíček UX-36 znamená vládnout důležitými rovnicemi potřebnými pro stvoření té či oné programové úpravy. Pro srozumitelnost jsme se ale někdy drželi toho, že některé věci nesly označení „hardware“.
A co ti, kteří neměli v základu programování dat, dealování paměťových čipů a čtení binárních a hexadecimálních zpráv? Nastavení konfliktu mezi všemi třemi zmíněnými skupinami umožnilo, že své místo získala i pistolnická ruská mafie a v několika přestřelkách se mohli zabavit i mnozí další. Program kolaborující a spolupracující se všemi donášel informace, na koho mohl; Agenti se postupně odpoutávali z Architektova vlivu a jeden z nich nakonec skončil jak oprojekce hackera. Exulanti se chytali všech stébel a hledali zaručený způsob, jak přežít Reload.
Mnozí se neklidně otáčeli na ulici, zdali za sebou nezahlédnou kravaťáka s brýlemi. V hospodách si vybírali kouty, ze kterých měli nejlepší výhled. Pořád se snažili mít něco, co se dá případně směnit za jejich život…
V poslední den se přes Pardubice převalila fialová stěna dělící všechno na jedničky a nuly. Nenažraný Virus, který byl spuštěn neopatrným Antivirem jednoho nejmenovaného francouzského koncernu, byl zastaven v tu nejposlednější chvíli, kdy mnoho programů i hackerů skončilo v jeho útrobách a panika donutila zbývající obyvatele spolupracovat na nepochopitelném apokalyptickém výjevu.
Hra si vyžádala čtyři a půl dne akce a mnozí účastníci se spokojeně odplazili se silami v koncích. Kostýmová úroveň byla skvělá a herecké výkony mnohých přítomných strhly i davy nehrajících.
Velkým problémem, se kterým se organizátoři setkali a snažili se jej překlenout, byl nezájem hráčů o hru. Na vině může být předešlá zkušenost s městskými larpy, která ne vždy byla lichotivá. Hráči také nemuseli přijet kvůli nepříliš dobře zvládnuté reklamě, která nedokázala dostatečně zasáhnout populaci hráčů Pardubic a přilehlého okolí. Poslední možnou příčinou byla délka akce, která mohla odradit, ale kterou se podařilo naplnit; ovšem jak praxe ukázala, kdo si zahrát chtěl, hlavu si nelámal a přijal roli třebas jen na dvě odpoledne.
Ani mezi přihlášenými nebyla výrazná vlna zájmu, protože bylo obdrženo jen nepatrné procento smysluplných přihlášek s náznakem historie nebo cílů postav; zde se prokázala velká síla hlavního organizátora a schopnost postavit poměrně beznadějný projekt na nohy i s tím málem, co měl.
Doufáme tedy, že hra příjemně překvapila a pokud se bude někdy opakovat, setká se s příznivějším ohlasem.
Pokud jste při čtení měli pocit, že se svět kolem vás propadá trojrozměrné soustavy plné putujících algebraických výrazů a křižované antivirovými pojistnými lany s občasným výbuchem zářivého informačního binamitu v dálce, vaše představivost zachytila něco, v co jsme doufali, že se podaří přetáhnout i do šedivé podzimní pardubické Reality.
Arcani
Rozhodně bych chtěl předně poděkovat Newmanovi a Darien a všem hráčům za skvělý larp. Prakticky jsem se od čtvrtečního rána do poslední scény témeř nezastavil a stejně tak plně jsem se bavil. Dlouho jsem si v takové míře nezasportoval, především sprinty před agenty a hlavně před Darien, na kterou jsem měl opravdu velke štěstí.
010000010111001001100011011000010110111001101001
Eridor
Díky za bezva larp, skvěle jsem si užil i jen pouhý blbnutí v rámci fialový stěny…
1) Mlácení Erika Co dodat, prostě perfektní RP, což sice vedlo k trochu nepříjemým důsledkům u civilů, ale tak jako tak jsme si to všichni užili.
2) První padlý hacker. Eleatar měl pech, že si nás nevšiml, ale bránil se velice statečně proti čtyřem agentům, zradil ho až vytáčecí telefon
3) Výslech Eleatara a Arcaniho Kromě výkřiků "Netopýr!" jsem taky stihl Arcaniho pozvat na pivo a pokecat si o tom, jak je Matrix vlastně krásná věc, pokud teda výhled neblokují "ti dva vocasové" Snad bych ho i připojil zpátky, kdyby se tam nepřipletla ta ruská skupina.
4) Přestřelka na zdymadle Rusové dorazili přesně podle hesla pozdě, ale přece a ačkoli věděli, že zásilka je hlídaná, šest agentů asi vážně nečekali Každopádně jsme se pak vyblbli u foťáku a ještě stihli prohnat Erika, který se tam přimotal
5) Moje odpojení Jakožto agent jsem zběhl od Architekta, přivlastnil si lidské tělo, nechal se odpojit a přidal jsem se k lidem. Měl jsem tam několik fajn možností na RP, které jsem si náležitě užil, především to byl Architektův killswitch, který jsem ve finále přehrál natolik, že mě doopravdy bolela hlava
6) Souboj s Darien Jakožto člověk jsem se rituálně obětoval agentovi, abych zachránil Skřítě a svoje nohy, páč už se mi zatraceně nechtělo běhat Celkově se to povedlo víc, než jsem čekal, chvíli jsme po sobě stříleli, pomlátili se ručně(za ten vyražený dech se ještě jednou omlouvám) a pak následovala další přestřelka, kterou jsem už nepřežil…
7) Výslech agenty Jako programátorův klon jsem byl zajat agenty, kteří mě vyslýchali. Celý výslech byl doprovázený výbuchy smíchu, především ve chvíli, kdy mě dusily prsa jednoho z agentů, který na sebe hodil iluzi Následně jsem byl umazán, takže mi zbylo jen IQ 60 a touha pokecat si s Aleoin, která mě nakonec zrádně zastřelila pod stolem
8) Fialová stěna Až do dneška jsem nevěřil, že se dá roleplayovat postupující chapadlovitá stěna Za tuhle scénu jsem vystřílel víc kuliček, než za celý larp předtím, včetně té jedné zrádné mrchy, která zasáhla agenta Kriega přímo mezi nohy
To je jen malý výčet toho všeho, co se odehrávalo a určitě jsem ještě na něco zapomněl, ale každopádně ještě jednou díky, skvěle jsem se bavil.
Na závěr malá poznámka aneb návod, jak sejmout Eleatara: 7a616b65726e792075746f6b
Čtvrtek: role agenta
Začínal jsem poměrně pozdě, anžto jsem byl nucen trčet ve škole do čtyř, ale povedlo se mi dostavit se na pátou hodinu k univerzitě, kde jsme se po krátké domluvě s Newmanem rozhodli varovat Khelbena, kterému začínal slábnout signál. Chystala se na něj skutečně perfektní akce, plná různých schovávaček, úskoků a plížení, na kterou jsme se všichni těšili. S čím jsme ale nepočítali, byl hluk ve třídě, pro který Khelben neslyšel, že mu volá pardubický ekvivalent Morfea a vběhl agentu Kriegovi rovnou do náruče, který ho za pomoci ostatních okamžitě deportoval za budovu, během čehož měl krásnou možnost se vysmát Khelbenovým výhrůžkám, že zavolá ochranku. Vzadu se Khelben choval dost arogantně na to, že ho oblklopovali čtyři agenti, ale nakonec jsme ho tedy propustili s varováním, aby už nedělal to, co my tvrdíme, že dělá a co on poírá. Po zbytek hry byl tak vyděšený, že se po Matrixu pohyboval výlučně na kole.
Po zbytek dne jsme se věnovali především honbě hackerů, bohužel jich bylo tak málo, že jsme prakticky neměli možnost, je nějak reálně dostihnout a to ani za pomoci sledování kódu, kterým jsem Arcaniho už asi pěkně vytáčel…
Zhruba o půl osmé večer přišel telefonát od Architekta - po osmé se má kolem Pernštýnského náměstí pohybovat bezdomovec, který má nějaký Architektův balíček. Těsně před tím, jsem zároveň potkal jednoho známého, který se smál, že viděl Aleoin, oblečenou jako bezdomovce. To už znělo konkrétněji a za pomoci sledování kódu jsme zjistili, že směřuje k náměstí. Kuchařina byla pro nás jasná volba a dostihli jsme ji společně s Wyrmem na Třídě míru. S čím jsme ale nepočítali byl fakt, že ve hře, kde bylo ten den asi patnáct hráčů, z toho tři agenti, čtyři hackeři a minimálně dva programy, o kterých jsme věděli, kde jsou zbývá skupinka šesti dalších, ze kterých jsou tři oblečení jako bezdomovci a my jsme sakra chytli ty špatný! Doteď nevím, co ten balíček vlastně obsahoval, ale měli jsme ten večer fakt pech…
Náladu jsme si trochu spravili večer po desáté, kdy jsme se stáhli do Huhu baru, kde seděl pan Milan Sol - neodpojený člověk, který už ráno agenty potkal. Dost vyděšeně koukal k vedlejšímu stolu, kde seděly tři kamenný držky a z pod brýlí ho sledovaly. Když jsme k němu pak přistoupili s průkazy Interpolu a chtěli ho odvést, vykřikoval, že nás nezná a podobně. Nakonec jsme s ním u východu praštili o zem, za ukrutného řevu ho spoutali a vyvlekli nahoru, kde jsme ho seřezali, zfetovali, dali mu štěnici a vymazali paměť. Celkově ale moc vyvedená akce, chtěl bych pochválit Erika za perfektní RP, ačkoli to potom trochu přehnal a vyděsil pár civilistů
Pátek
Kolem druhé hodiny jsem se připojil s tím, že jako agenti máme možnost vyřadit z provozu pět telefonních budek, takže jsem vyrazil na sraz s agenty Purplem a Yellowem(na mě nekoukejte, já ty jména nevymyslel…). Když jsem se náležitě vyděsil po zhlédnutí barvy jejich obleků doplněných slušivými riflemi, odstavili jsme budky na Bělobranském náměstí a Náměstí republiky. Agent Krieg měl trochu pocuchaný kód, takže jsme byli zatím ve třech.
Naším úkolem bylo najít a zabít Spisovatele, který se povážlivě mnoho paktoval s lidmi. Sledováním kódu jsme zjistili, že je v Tennisu a zamířili tam. Já přes Bělobranské náměstí, zbylí dva agenti ze zadu Labskou. Z Tennisu mě zahlédla skupinka lidí, kteří se ihned odpojili přes místní pevnou linku(což mě docela vytočilo, protože Tennis nebyl lokace…), ale Spisovatel neměl jak utéct(tím spíš, že to byl Yzergin). Počkal jsem na zbylé dva agenty a vešli jsme dovnitř. Netušili jsme, že našel v majiteli Tennisu skutečně velmi neočekávanou podporu a strávil celou naši návštěvu pod stolem. Tehdy jsme tedy byli nuceni odejít s prázdnou, za smíchu lidí, kteří tam nebyli…
Druhé setkání se Spisovatelem nastalo ve chvíli, kdy jsme se měli sejít s agentem Kastnerem na Bělobranském náměstí. Čekal jsem ještě na agenty Yellow a Paraple a zašel se podívat za roh, pro případ, že by tam náhodou šli. Místo toho jsem ale narazil na dva hackery, kteří se málem omráčili v rychlosti, jakou si plácli ruce na hlavy a…co Architekt nechtěl…na Spisovatele. Ten se dal okamžitě na útěk, ale daleko neutekl, přestože měl snad dvacetimetrový….náskok. Dostal ode mě sodu, že utíká, takže určitě nemá čisté svědomí a po dalším rozhovoru jsem mu oznámil, že bych nerad, aby si mé další činy vykládal špatně(totiž jinak, než varování), načež jsem ho udeřil. Ne, že by zrovna znal pravidla, vrhl se na mě s plácáním bez jakéhokoli nápřahu, které asi mělo symbolizovat údery a s hurónským řevem zajednazajednazajednazajedna…ale budiž, varování dostal, nechal jsem ho být, vtělil se do staříka, který šel okolo a tvářil se poměrně vyděšeně, když jsem vedle něj odpočítával vteřiny vtělení a odešel na sraz s ostatními.
Společně jsme se vydali na univerzitu, kde jsme sice nikoho nenašli, ale při oddychu na lavičkách u budovy C jsme spatřil Eleatara, který nic netušící prošel po chodbě kolem. Bránil se statečně, ale vytáčecí telefony jsou svině a tak ho nakonec proti čtvyřem agentům nezachránil ani neprůstřelný štít a my měli radost, že jsme si konečně někoho zastřelili
Zpravodaj nám předal zprávu, že kolem osmé hodiny večer bude na Pernštýnském náměstí nějaká schůzka hackerů. Že nám dal falešnou informaci jsme se dověděli až později, takže jsme tam strávili asi hodinu čekáním, načež jsme se vrátili k univerzitě s tím, "že toho vola zabijem, až ho potkáme…"
Barevní agenti zůstali v centru, na univerzitu jsme tedy vyrazili jen ve dvou - agenti Freeman a Kastner. Dorazili jsme ke kruhovému objezdu u budovy A, když jsme spatřil, jak od autobusu pokojně odchází Spisovatel. Sledovali jsme ho z povzdálí, dokud mu nedošly nervy a nevrhl se během do zatáčky, pak už netrvalo dlouho a mířily na něj dvě agentské zbraně. Aby toho nebylo málo, dostal druhou sodu, ale nakonec jsme ho za pár informací propustili.
Po vstupu do A klubu jsme narazili na pár programů, reprezentovaných Darien a Newmanem a na Spojovatele, stojícího opodál. Zatím jsme si jím ještě nebyli jistí, takže jsme se jen přátelsky usmáli a prošli dovnitř. Následoval malý výslech Darien(musím si postěžovat, byla velmi, velmi neochotná…podávat informace, samozřejmě…), během kterého se do záležitosti přimíchal i Tete, jakožto agent 21. Obrátili jsme svou pozornost na něho a já jsem si s ním promluvil v zastrčené chodbě o patro pod klubem. Ačkoli mě jeho chování dost iritovalo a dokonce jsem ho chvíli podezříval, že je Spojovatel, nechal jsem ho jít a vyšli jsme před budovu.
Před budovou jsme spatřili přicházející skupinu programů, vedenou zde přítomným uživatelem, který radši drží kafrací díru…po nějaké chvíli jsme vešli dovnitř a podrobili je malému výslechu, zatím jsme ale odešli.
Druhá část komunikace s Rusy pokračovala už za přítomnosti agenta…no dobře tedy…Purpla…se kterým jsme s jejich velitelem opět mluvili v téže chodbě, kde se předtím odehrával rozhovor s agentem 21. Nakonec jsme se dohodli na tom, že pokud od nich lidé budou chtít nějaké zbraně(což jsme předpokládali…sice špatně, ale dalo se to očekávat…), instalují do nich monitorovací systém, takže by pro nás poté bylo snazší je dopadnout. Co musím přiznat je fakt, že ta chodba má asi magický vliv….zatáhl jsem tam dva programy s úmyslem je zlikvidovat a v obou případech jsem odešel s dohodou…
Lidé se už ten den neobjevili, krom jednoho, který ale viděl oknem přicházet agenta a rychle se odpojil, takže jsme nakonec sundali kartičky a šli se konečně něčeho napít…
Sobota
Po páteční akci jsem se probral poměrně pozdě s tím, že agenti Purple Yellow(určitě se jmenuje podle toho časopisu, pták jeden huňatej…) zajali jednoho hackera, konkrétně Skřítě(nikdy jsem si nezapamatoval její jméno…). Vyrazili jsme s agentem Kriegem na místo, cestou se k nám připojil kolega Costner a setkali jsme se společně na Náměstí republiky, kde jsme ale zjistili, že ty líný paka seděly v salamandru a místo pokusu o osvobození je nenapadlo nic lepšího, než ji odpojit, takže jsme toho z ní krom pár předmětů moc nedostali.
Ještě předtím jsme ale dostali od Architekta nějaký balíček. Nápis horní část magie mě zrovna na Matrixu trochu mátl, ale nakonec ho agenti Purple a Yellow schovali v Tyršových sadech.
Mezitím jsme dostali povolení odpojit celkově deset telefonních budek, takže jsme se já, Krieg a Kastner stavili u nás pro kus kobercovky a fix(odpojené budky se značily pruhem pásky s křížem). Pár metrů od domu mi zavolal agent 21 s tím, že mám být za dvacet minut na Náměstí legií, takže jsme následně vyrazili tam. Dvacet minut uběhlo ve chvíli, kdy jsem byl asi dvacet metrů od místa schůzky(zbylí dva agenti byli stranou a pozorovali, pro případ, že by se něco dělo) a v ten moment mi zazvonil telefon, kde mi naštvaný agent oznámil, že jdu pozdě. To mělo ještě následnou slovní dohru, ale nakonec jsme spolu nastoupili do auta a jeli pro výše zmiňovaný balíček. Mezitím jsem volal Architektovi, který mi potvrdil, že agent 21 pracuje na jeho příkaz. Balíček jsem tedy vyzvedl a po troše jízlivých poznámek páč jsme to pako nemohli najít a jeho odpovědích typu: "Já zachraňuju prdel vám…" jsme se sešli na valu, kousek od zdymadla. Ve finále jsme ho zapojili a agent Krieg ho spustil(mělo se zatáhnout za spínač, který se mu sice nejdřív povedlo urvat, ale nakonec se vše podařilo…). Zařízení sloužilo k blokaci telefonních budek v celém systému, takže se již přihlášení hackeři nebyli schopní jejich pomocí odpojit. Co se mě jako agenta týkalo, měl jsem již svobodnou vůli na maximální úrovni a zatraceně se mi nelíbilo arogantní chování agenta 21 a narůstající podezření, že nám Architekt plně nedůvěřuje. Začal jsem o něm pochybovat.
Ihned po zapojení přístroje jsme vyhledali Arcaniho kód a zjistili, že je na Náměstí legií. Autem jsme tam byli během pěti minut, ale nikde jsme je nenašli, o pár minut později jsme zjistili, že jsou u Khelbena doma. To nás naprosto neherně nasralo, takže jsme využili příležitosti a pozvali skupinku Rusů(šest programů zaměřených především na boj) o pomoc při manhuntu. Obsadili jsme ulici, ještě několikrát jsme sprdli Arcaniho "Ať kouká vypadnout z toho bytu" a čekali. Za chvíli jsme dostali zprávu, že jsou venku a pustili se za nimi, ale utekli nám autobusem. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou ale měli Wyrma, domluvil si s nimi schůzku v průjezdu U Dvou zmijí, kam jsme následně zamířili(už jen agenti a Wyrm).
Cestou jsem na Třídě míru viděl Aleoin, kterou jsem spíš jen zaregistroval, než abych se o ni staral a chtěl jsem pokračovat dál, ale v jednu chvíli jsem viděl z průjezdu koukat hlavu Skřítěte, které se okamžitě dalo na útěk. Doběhl jsem ji a u vchodu do ČSOB jsem ji omráčil, načež se na mě Aleoin vrhla s křikem, že jsem jí zabil dítě. Když jsem zjistil, že to, co jsem omráčil byl dvanáctiletý špunt, vykašlal jsem se na obě dvě a zamířil urychleně do průjezdu.
Mezitím se dění přesunulo do Tyršových sadů, Arcani a Eleatar tam čelili dvěma agentu Kriegovi. Eleatar se hrdinně postavil se svým neprůstřelným štítem dopředu, načež ho Wyrm podřezal a Arcani radši spáchal sebevraždu. Zradilo ho ale to, že agenti dokážou probírat z agónie, takže mu kotva byla prozatím na nic. To už jsem dorazil i já a po náležitém zfetování a spoutání jsme se je rozhodli vyslýchat.
Errikson
Tak já jsem hrál málo, ale přesto si dovolím pár poznatků a pokusím se i sepsat neobjektivní recenzi :)
Protože jsem si sepsal postavu asi jeko jeden z mála, dosti jsem se obával, že hra bude plochá a hluchá a vzhledem k předchozím pardubickým zkušenostem jsem se obával, že taková hra na čtyři a půl dne prostě nevydrží a bude to nuda tak na dva dny.
Mé předpoklady se nepotvrdily a myslím, že Newman s Darien vykřesali z minima maximum. Hra se mi líbila, užil jsem si svůj roleplaying a skutečně jsem cítil atmosféru Matrixu - a to se počítá jako velké plus.
Oceňuji Agenty, se kteryýi jsem se setkal, zejmena Kriega, ktéreho jsem měl možnost potkat už ve škole před učebnou, takhle jsem si agenty představoval a takoví měli být. Nevím, jak hráli jinde, ale co jsem viděl já se mi líbilo (pokukování v Huhu baru k sousednímu stolu bylo fakt děsivý).
Hustá byla má náhradní role Vépéčko, kdy jsem brutálně mystifikoval skupinu okolo Broodlorda a spol; VP = Vadný Program. Všechno, co jsem vám říkal, jsem si vymyslel.
Sebevrazda Rusáků na zdymadle mi sice spíše připomněla arabské teroristy, ale dle fotek jste si ji všichni zřejmě užili. Jen jsem nechápal, proč jste na tom zdymadle tak dlouho, a snažil se tam vracet, ale Agenti mě vždy zahnali zase na útěk.
Broodlord
Naše plány: dostat z Wyrma, jakým způsobem se nahrává do lidí, aby přežil reload, pomocí pomsty na Programátorovi, který mu zmrvil druhé dítě. Programátor měl scaner a jakousi mašinku na zrušení programových schopností, která by nám pomohla zlikvidovat Agenty.
S Agenty jsem byl dohodnutý, že budeme vyrábět zbraně se štěnicí a prodávat to hackerum. Za to nás měli nechat přežít reload. Taky jsme plánovali zfalšovat smrt Programátora, za kterou bychom dostali odměnu od Wyrma i od Programátora…
Pak tam byl Spojovatel: za něj by byla odměna od Programátora i od Agentů, ale to by se musel ozvat….
No proste děsnej brajgl a to si nevzpomenu na všechno. Pak ta akce s falešnou smrtí Wyrma, když se měl sejít s Platin U Zmijí; mělo to být odstrelovačkou a on sám nám tam měl nechat papír s informacemi pro sebe, až ho restartujeme…. pro jistotu jsme tam dali bombu, což byla naše blbost, protože v pravidlech žádná nebyla, ale my jsme je nechali v klubovně a kluci tvrdili, že tam je, prostě haluz, a to si nevzpomenu na vsechno…
Darien
čtvrtek:
1) Errikson si do historie napsal, že je jedincem, který má chatrné zdraví a je stále blízko samovolnému odpojení od Matrixu. Agenti dostali za úkol ho kontaktovat a varovat ho před přílišným fyzickým vypětím a podezřelou komunikací na fórech.
Errikson končil hodinu ve 14:00. Ve 13:00 se agenti Smith, White a Krieg sešli a dohodli se, že tento připojený jedinec, kterému slábne signál, potřebuje trochu postrčit zpátky do běžných kolejí. Vyrazili k učebně ve 13:25 a je nutno říci, že v deštivém počasí budily černé brýle podiv nejednoho studenta. Před učebnou jsme se postavili a čekali na konec hodiny. Po chvíli jsme si sedli na blízkou lavici a uvedli se do úsporného režimu (= všichni jsme seděli identicky a koukali do zdi).
Konečně se studenti začínají loudat ven. Errikson má odcházet poslední, ještě se ohlédl za studentkou a něco jí říkal , když odcházela a on mazal tabuli. Pak mu ztuhl výraz, když si povšiml agenta Kriega. Dveře se dovřely. Za několik okamžiku se trochu pobledlý vynořil sám a pokusil se vyhnout rozhovoru, nicméně Agenti ho nenechali a doprovodili ho k jeho kanceláři, kde s ním pak následně vedli rozhovor. Agent White nadále děsil kolemjdoucí před kanceláří.
(Mrazivá scénka proběhla před vchodem do pátého patra, kdy nás Errikson požádal, abychom si sundali ty brýle. Na neskutečných deset vteřin vše zamrzlo a vypadalo to, že Agenti jeho žádost nevyslechnou. Nakonec si je ale sundali. Vzduch se dal krájet.).
2) Khelben jako neodpojitelný jedinec, který vzbudil u Agentů podezření, že by se mohl pokusit spojit s hackery, měl být součástí scény ne nepodobné té, kdy Morfeus poprvé volá Neovi. Skrz agenty Khelbena měl dostat pan Q.
Trochu se nám to zkomplikovalo, když Khelben nezvedl telefon a Agentům napochodoval do náruče. Nutno podotknout, že bylo půl šesté, všude tma, jen ti agenti v černých brýlích… si ho odvedli mezi sebou přes dav vykulených studentů za univerzitu, kde si s ním popovídali a pustili ho. Měl štěstí, že byl na kole, jinak by se jich ani poté tak snadno nezbavil.
3) Raid (Platin) večer chodila po městě a povídala si se všemi, kdo chtěl. Tvrdila, že je antivirus. Když se jí Agenti zeptali, jestli je poblíž nějaký virus, odpověděla ne. Pak se zeptali, co tam dělá, a to už bylo horší. Naštěstí to nechali pro tentokrát být. Pak postávala asi 50 metrů od Huhu baru, když tu uviděla Agenty, jak zapluli dovnitř. Po několika minutách se odtamtud začal ozývat bolestný křik, který s přestávkami trval asi pět minut. Pak vyšli Agenti. Až za nějakou chvíli se vynořil opilý Errikson a začal tam úplným civilistům vykládat, jak ho tam zmlátili a vyhrožovali mu a že půjde za právníkem a na policii a k psychiatrovi…
(a tak se do hry dostalaprvní štěnice).
Pátek:
Ráno agent White dostala informaci, že Errikson je i nemocnice darovat plazmu a že je tam sním několik hackerů. Vydala se jim vstříc, ale hromadná doprava ji zradila a nedostala se tam včas. Měla ale informaci, že cíl se pohybuje na lince 2 a brzo bude k Krajského úřadu. Rozběhla se tam a dvojku uviděla. Ke zděšení posádky uvnitř nezpomalila a přehnala se přes silnici, leč dveře se přece jen stačily zavřít a autobus se rozjížděl.
(byla celkem zácpa a autobus jel docela dlouho krokem, takže jsem mohla jít vedle něj a dívat se do útrob autobusu na své oběti. Trochu horší to měli civilisti kolem, že na ně tak civím .
Vystoupili u Grandu, zahlédla jsem je, jak mizí na Karlovinu, takže sledování pokračuje. Někam se zašili, takže příští půlhodinu procházím městěm… když tu zahlédnu Arcaniho, jak jde kolem Nana. Ohlédl se a uviděl mě. Pak se rozběhl. Dala jsem si záležet, aby kdykoli se ohlédně, mě viděl pouze jít. Musel proběhnout přes celou Karlovinu k telefonní budce a odpojit se.
Pan Q zavolal Arcanimu, že pokud chtějí zbavit Erriksona té štěnice, musí sehnat "odštěničovač" (to je tak roztomilé slovo!), který bude na Karlovině v jedenáct. Arcani skutečně brzy dorazil a pečlivě se rozhlížel, jestli ho někdo nesleduje.
Seděla jsem dvacet metrů od něj v kavárně.
Začal odvazovat krabici, když jsem k němu vyrazila. Dostala jsem se na tři metry od něj, když se ohlédl…. a nasadil sprint se mnou v patách. Zase jeden běh přes celou Karlovinu a dál až někam za Huhu.
Agent White počtvrté: odštěničování Erriksona mezi paneláky. Dostala jsem echo, kde jsou, a vyrazila jsem. V tuchvíli, když jsem tam byla, už přístroj schovávali, když Errik řekl Hele agent. Všichni se ohlédli, já zpod kabátu vytáhla Berettu a zamířila. Zase nastal obvyklý ruch a shon s hláškami Kdo je to? a Drž hubu a zdrhej. Labyrint paneláků je zachránil, stačili se odpojit.
Agent White toho v tu dobu už taky měla plné slunčení brejle.
Páteční odpoledne… jsem vyrazila zase jako Raid do terénu a začala shánět Wyrma s Lili. Říkala jsem si, že je nakopnu vzhledem k jejich historiím k vražedným akcím, a požádala jsem je o ruku nějakého hackera, ať mi ji donesou. (Později se stala součástí vyvíjeného programu na dovednost Vtělování). Naprosto mě rozhodilo, když si Wyrm na chvíli odskočil a při návratu řekl, že Agenti se o to postarají. Vyrazilo mi dech, že Agenti pracují pro Exulanty… (a taky za to pak dostali kartáč :-)
Večer jsem coby bezvýznamný podprogram zamířila na koleje, kde se odehrávalo mnoho podstatného: příjezd ruské mafie, příjezd nigga obchodníka se zbraněmi a debaty s hackery. Agenti na sebe nenechali dlouho čekat, takže si vybavuju, jak se po liduprázdném koridoru kolejí plíží při zdi Arcani s tesákem za zády, jak pak Eleatar popisuje svůj útěk před Agenty přes pět pater a následnou zradu v telefonu (zkuste bleskově vytočit číslice 1-6 na vytáčecím ciferníku, když do vás střílí banda kravaťáků) - tenkrát přišla do hry ona osudná ruka.
Asi by se našlo víc detailů, pro mě to byla dvouhodinová nepřerušená scéna, při které jsem se mimo jiné dozvěděla, že v Rusku nepoužívají mýdla, že Programátor je zrádce a že Khelben proskakoval oknem…
Sobota:
Někde porůznu po Městě se zapojovalo zařízení zabraňující lidem odejít z Matrixu; Skřítek byla právě zabíjena svými kamarády, Lili byla odkrouhnuta v hospodě svým drahým mužem, Spojovatel byl odmazáván Agenty a Superagent zkoušel své bojové schopnosti na kolejdoucích.
Jdu si takhle po předávce na Pernštýňáku do Grandu a po cestě mě zahlédne Wyrm. Má podivné otázky a mě napadá, že to jimi asi neskončí. Tak si koupím pití a usadím se v obchoďáku. Netrvá dlouho a zahlédnu podezřelou dvojici. Taková malá honička po Grandu, napadá mě, by nebyla zlá. Vylezu k výtahu, že ujedu dolů, ale ty krabice jsou hrozně pomalé a Wyrm mě dostihl. Tak ho nechám nastoupit dovnitř a sama jdu pěšky. Obejdu dvě patra, když mě na schodišti doženou a přimáčknou ke zdi. Nejsou moc přátelští. A pro jistotu mě omráčí.
Uprostřed obchodního domu, říkám si, jim to dám sežrat. Začnu se kácet k zemi.
Chytejte ji! Slyším, jak někdo říká.
Nikdo mě nechytá a já jsem si narazila o schodiště záda.
No jo, ale co s ní teď, že? Tak mě všelijak začali táhnout ven. K pozdvižení civilistů, kterým jsme to v jedné světlé chvilce ještě stačili vysvětlit, pak už mě vlečou ven (akorát neví, jak mě chytit, když vážím tolik… (54 kg).
Lili přiběhla, že ji právě zaměřili Agenti, že se musí zmizet. Jenže co se mnou uprostřed ulice… Šup se mnou do křoví. Prohledat, sundali i boty, nikde nic.
Tak nakonec se probírám. Vyhrožují mi smazáním a zjišťují, jestli jsem Programátor (nabyla jsem dojmu, že jim můžu vyprávět jakékoli pohádky a když budu dost přesvědčivá, uvěří mi). Mluvila jsem pravdu a nakonec mě dokonce nechali jít!
Během dne jsme nesli triangulační zařízení přes Tyršovy sady. Byla to scéna, kdy se mohli objevit pistolníci a užít si jednu akční scénu mezi vším tím politikařením.
Dorazily tři programy, z toho jeden neozbrojený. Přišli blíž, sáhla jsem po bouchačce.
Přece tu na sebe hned nebudeme střílet, zkusil to Spojovatel.
A proč ne, řekla jsem a vytáhla Berettu.
Ryan se v tu chvíli klidil od nás, protože si všiml několika civilních chlápků, kterým při pohledu na nás vypadl vajgl z úst.
Asi tři minuty trapného vyjednávání (dáme vám, co chcete - ale my nic nechceme - každý něco chce - ale my ne - to je hloupost - ještě jsi nic nenabídl - protože nevím, co chcete - atd.) se vzdálili a my odnesli zařízení pryč…
Válení po zemi číslo dvě:
Poté, co byli lidští hackeři uloveni Agenty a postupně zlikvidováni, jsem jako Kurýr vyrazila na předávku. V průchodu U Dvou zmijí bylo chvíli živo, to jak Superagent proháněl ruskou mafii. V sedm se tam nakonec uklidnil vzduch a já vstoupila do průchodu.
Zahlédnu Agentskou hlavu naproti. Přestřelka uprostřed Třídy Míru není dobrý nápad, tak jsem se zase otočila na temné parkoviště za sebou.
Další dva Agenti. Dali jsme si malou honičku mezi auty zakončenou několika výstřely.
Tak mě tam Agenti spoutávají, všichni vyžehlení a s brýlemi, když tu na nás posvítí jakési auto a někdo něco říká.
Rút (černý oblek, černá kravata, černé brýle, černá uzina v rukou) se otočila do reflektoru auta a odpověděla jim týmtéž jazykem (rusky). V překladu: Máte nějaký problém?
Od auta se ozvalo: ne…
To je dobře, odvětila Rút a zase se otočila k nám. Rusové se ztratili kdoví kam…
…a Agenti mě stihli smazat.
Na večer zbývala předávka Spybotu (nakonec tento quest naprosto vyšuměl, ale aspoň došlo na guny), který měl být hlídán dvěma Agenty, ale protože se nudili, šlo jich šest. Na Zdymadle došlo k obrovskému střílení a soubojům, ve kterých se vykravili jak Agenti, tak mafie. Musela jsem jít uklidňovat jednoho dědu na kole, který už na nás chtěl volat svoje kamarády, že by nás srovnali…
To už mafii nějakou dobu trápil VP (vyhledávací program), který jim navymýšlel neskutečné kraviny (Errikson) a druhý den za něj převzal roli Yzergin.
Neděle
V neděli jsem měla vlastně jen jednu zajímavou roli (nepočítaje večerní oddych v Huhu), totiž agentskou.
První honička, která stála za zmínku, se odehrála při nahánění lidí kolem TenisKlubu, když jsem narazila na celou skupinku a pustila se za Ryanem a Gillym. Držela jsem se hesla "prožeň, ale nedožeň", což nám provětralo plíce. Když jsem vybíjela zbraň do prázdna, málem jsem zastřelila milence v Tyršácích.
Jdu si takhle kolem Grandu, když tu kolem projede Khelben. Fajn, je na kole, tedy nedoženu ho. Vyrazím na Pernštýňák a když docházím k jedné z vedlejších uliček, vyjede odtamtud Khelben. Hned to otočí a zmizí. Tak nezávazně jdu jeho směrem zadními cestičkami až na Bělobranské náměstí, přede mnou se mihne… Khelben.
U Nana narazím na hackera Freemana. Začne do mě střílet, nakonec zvolí útěk, ženu se za ním k podivu všech civilistů skrz průchod, černý plášť vlaje… na poslední chvíli jsem zbrań schovala za záda a vyběhla na rušnou hlavní třídu. Freeman mizí za rohem domu a mně dochází, že ulice s lidmi je i za mnou, takže bouchačka za zády je docela slušně vidět. Radši se decentně ztrácím do průchodu.
Chvilku zjišťujeme, co tu dělal, když tu ho uvidíme znovu. Vrátil se a zase na nás narazil… následuje druhé kolečko…
Poslední setkání agenta Whitea a Freemana proběhlo naštěstí v liduprázdné ulici, když jsem sledovala Skřítka. Freeman se hrdinně postavil před ni, zakřičel na ni Utíkej a vytáhl zbraň. Taky jsem tasila. Následovala scéna jak z filmu, kdy kolem sebe kroužíme, střílíme, uhýbáme, pak chvíli boj nablízko, zase střílení… těžko popsat, ale velká legrace. Nakonec jsme se nějak utepali, Freeman umřel a já si dobila zásobníky…
Slezu do Huhu baru. Od pultu se ozve Dylane, dáš si ještě čaj? (= Ryane, schovej se, přišel Agent). Newman v tu chvíli hrající program zaboří nos do piva a tváří se i jinak nenápadně. Po několika napjatých okamžicích jsem se zmínila, že nemám herní kartičku a že jdu jen na Kofolu.
Pondělí
Pondělní fialová stěna nás zabavila na dobré tři hodiny. Hráli jsme si na binární virus požírající Pardubice, ostatní si mysleli, že jde o reload a někteří do stěny skočili nebo byli do ní dovlečeni… Hlavně někdo popiště, jak jste se modlili a prohlíželi Zjevení Janovo, protože když jsme se přiblížili k cíli a viděli vaše sousoší andělů a jezdců apokalypsy, tak jsme tomu ani za mák nerozuměli (kam až může dezinformace dojít…)
Naštěstí asi čtyři programy byly zachráněny a Pardubice se mohou znovu hexadecimovat.
Newman
To si takhle postupujem přes tyršáky jako ten virus a Santi s Drátem do nás střílí. Najednou se za náma objeví civilisti, tak Darien na ty dva křikne: Jdou lidi, nestřílejte.
V zápětí ale přiletí dalších pár kuliček. Darien opět na Dráta křikne: Jdou lidi, nestřílejte.
Zmatený Drát se stáhne k Santimu a zeptá se ho: Hele, co to znamená "jdou lidi, nestřílejte?".
Samozřejmě jsme říkali, že se nesmí požívat drogy, ale co se dá v pětidenním larpu dělat, že…
To se takhle opíjím v jednom zapadlém koutku u Bělobranského náměstí a přistoupí ke mně nějaká divná skupinka. Začnou se mě na něco divnýho vyptávat, tak je rychle pošlu do hajzlu a přestanu se s nimi bavit. Potom si ale všimnu toho pomalovanýho štítu co měli u sebe, tak se začnu tlemit. Asi se jim to nelíbilo, probodli mě nožem…
Tak si tam spokojeně spadnu na zem, flaška se mi trochu rozbila, vylila. Ležím tam a jim to nestačí. Začali mě prohledávat, dokonce mě i svlékli. No trvalo jim tak 10 minut než se konečně koukli na tu flašku a zjistili, že je to nalepené na ní.
Krinara:
Jako hacker:
Pro jistotu jsme dorpovázeli pana Sona z nemocnice. Sotva jsme chytli dvojku do centra, lokalizovali nás agenti. Doufali jsme, že se nám podaří ujet, ale na další zastávce jsme zahlédli Whitea, jak se k nám blíží a jenom jsme hypnotizovali dveře busu, ať se zavřou. Stihly to na poslední chvíli. Několikrát jsme si během jízdy ještě mohli vychutnat pohled na kamenný agentský výraz za oknem, než jsme ji konečně ztratili z dohledu. Vydechli jsme si a vystoupili u Grandu. A okamžitě jsme ji zahlédli, jak se k nám blíží. Byla prostě všude…
Měli jsme hlad a tak jsme si spolu se Spisovatelem sedli do TenisClubu na něco na zub. Sotva nám to donesli, lokalizovali nás agenti. Chvlíli jsme zvažovali, co s tím, už jsme se chystali zajít na Bělobranské nám. do budky, odpojit se a vrátit se k jídlu, když tu jsme zahlédli prvního agenta před dveřmi. Naštěstí zde sloužila ochotná servírka, která nám umožnila přístup k pevné lince, takže jsme se mohli odlogovat přímo tady. Spisovatel bohužel tuto cestu využít nemohl, ale i tady se našlo řešení. Zadní východ sice nebyl (pokud by se nepočítalo okno), ale pod stůl v zadním salonku se vešel. A aby nevypadal jeho talíř opuštěně, byl dočasně podstrčen vedoucímu, který se tvářil, že mu patří. Takže když agenti vešli dovnitř, nenašli nikoho… Zato když jsme o půl hodiny vyšli ven, musel si Spisovatel pěkně zasprintovat.
Získala jsem kód a posílala ho SMSkou Arcanimu, aby ho mohl rozlouskout. Stála jsem stranou a snažila se uhlídat okolí, ale při snaze nepoplést číslice jsem na chvíli nevěnovala pozornost dění kolem, což se mi hrubě nevyplatilo. Koutkem oka jsem zahlédla agenta Purpla těsně za zády a bylo mi jasné, že neuniknu; zvlášť, když se z drhé strany blížil agent Yellow. Tak jsem to hodila za hlavu a rozhodla se, že aspoň pošlu tu zprávu. S posledním stisknutím - odesláním jsem šla omráčená k zemi. Částečně jsem se probrala během cesty někam a snažila se navrhnout odpočinek v nejbližší telefonní budce, což mi samozřejmě neprošlo a byla jsem pro jistotu omráčená znovu. Výslech začal zajímavě. Pro rychlejší nalomení se rozhodli použít nějakou drogu, ale poté, co jsem pouze sledovala, jak kolem poskakuje veverka a rozplývala se nad její roztomilostí, rozhodli se, že to nebude to pravé, a dali mi něco jiného. To se ovšem probudilo mé paranoidní já, které předchozí dva dny pouze slabě vystrkovalo růžky. (Krátce předtím jsem totiž jako jediná přežila útok sentinelů na loď a slyšela jsem je všude - Arcani s Eleatarem ani netuší, jak málo chybělo k jejich odsmažení, když jsem propadla jednomu takovému záchvatu na lodi, zatímco oni byli připojení, a já se chystala spustit EMP). Takže teď jsem nadrogovaná slyšela všude sentinely, propadla panice, roztrhla "nezničitelná" pouta a spadla z lavičky. Bohužel než se mohla situace dále jakkoli vyvinout, zjistili na lodi, že mě dostali agenti a bez váhání mě odpojili.
Velice jsem ocenila péči agenta Purpla, který neváhal a vlastním sakem osušil lavičku, ke které mě tam připoutali.
Jako programové dítko:
Zrovna jsme běželi spolu s Rusáky dozadu kolem Grandu, když jsem spustila: Mamí, já mám žízeň!" Okamžitě všichni zastavili a začali hledat po batozích, čeho by mi mohli dát napít.
Dozvěděli jsme se, že Spojovatel dostal objednávku na zabití mámy, tak jsme za ním zašli. Šlo mu opravdu jen o zabití a ne smazání, tak jsme se dohodli, že tedy se máma nechá jednou zabít a on nám pak v něčem pomůže. Tak jsme tam v klidu seděli u stolku v restauraci, táta mámu probodl a zatímco umírala, rázně mi nakázal, ať dám pozor a kdyby jí chtěl ten pán vedle během nejbližších deseti minut smazat, ať ho rostřílím jako cedník. Táta pak odešel a já nezávazně debatovala se Spojovatelem, zatímco máma chladla na protější straně stolu…
To jsme ale netušili, že se máma, která po obnovení ze zálohy obvykle podstoupí změnu osobnosti, změní na takovou megeru. Málem jsem zdrhla z domu.
Volala mi máma: "Dej si pozor, táta je dneska nějaký divný a moc nebezpečný. Drž se od něj dál, málem mě ráno podříznul. Ale neboj, tobě nic neudělá… když tě neuvidí."
Asi za dvě hodiny jsem potkala tátu, hlas jako med: "Dceruško, buď tak hodná, zajdi za maminkou, ať ti dá ty dva disky, co má u sebe, a pak mi je sem dones, ano?" Jenom jsem čekala, kdy mi nabídne cukrátko.
Věděla jsem, že se má před Nano Cafe objevit nějaká nová informace, tak jsem se šla mrknout. Stál tam jen pan A., který taky čekal, že se něco dozví, ale nevěděl, kde se tam schovávají zprávy. Mrkla jsem se dozadu, jestli tam něco nepřibylo - a ejhle, byla tam kotva. Tu jsem zrovna nepotřebovala, ale řekla jsem si, že by snad šla vyměnit za ten výukový disk, co tak usilovně hledám. Vylezla jsem ven a nabídla úlovek panu A., když mi za něj sežene ono CD. A on šel, zavedl mě k programátorovi a sehnal mi, co jsem chtěla.
Získala jsem tátův scan a info, které dva řádky z jeho kódu se mají vymazat a zrovna jsem uvažovala, jak to udělám, když mi volal, abych se s ním sešla u Huhu a nikomu to neříkala. S ohledem na to, že naposledy jsam ho zahlídla těsně předtím, než zmizela máma při střílečce u Nano Cafe, kdy byl s agenty, nechtěla jsem se tam vydat jenom tak bez pojistky. Protože ani Arcani nebyl dostupný po té stejné akci, získala jsem pomoc Freemana. Dohodli jsme se, že tátu někam vylákám, on ho omráčí a pak smažeme vadné řádky. Problém byl, že na plánovaném místě někdo zamkl mříž, takže se tam nedalo schovat. Zrovna jsme hledali náhradní řešení, když mě lokalizovala Darien jako agent White. Než jsme se stihli někam ztratit, objevila se přímo před námi. Freeman se nabídl, že ji zastaví a já se dala na útěk. Hned jsem narazila na skupinku programů (s jedním člověkem), kteří mě varovali: "Tam nechoď, jsou tam agenti." - "Nojo, ale za mnou je Darien!" - "Aha.." a zdrhali jsme: směr agenti, na poslední chvíli zahnout a pryč. Opět se projevilo, že Mrakoplaš měl pravdu v tom, že když se prchá, je jedno KAM, důležité je ODKUD.
Mimochodem, degenerovaný Programátorův klon jsem v Huhu střelila pod stolem já - byl jsi první, koho mi maminka dovolila zastřelit, tak si toho važ!
Reflexe organizátora
Následky na organizátorovi:
1) Být to na mně, Matrix odvolám. Děkujte Newmanovi, že proběhl. Má s hráči nohem více trpělivosti nežli já a při počtu pěti (?) přihlášek na 26 postupně hrajících hráčů jsem měla mnoho chutí se na to vykašlat.
2) Jestli ještě někdo řekne, že chce vymyslet postavu, zlomím mu nos a vystřelím mu mozek z hlavy. Pak se zastřelím také. Vymysleli jsme asi 30 charakterů, které jsme delegovali hráčům, nebo jsme je představovali sami. V neděli mi už naprosto došly nápady.
3) Zjistila jsem, že i když si stále někdy nevím rady s vyvažováním pravidel, tak už se učím improvizovat dějovou linku za běhu. Rozhodně mě toto opět obohatilo.
4) Vlezla jsem do Huhu baru.
Rozpočet: cože? Až uvidím účet telefonu…
Počet hráčů: cca 8 - 24 (nejméně ve čtvrtek dopoledne, nejvíce v sobotu).
Herní nedostatky: to víte, že byly. Nepochopení, nečtení pravidel, bugování nebo časté zneherňování hru trochu nahlodávaly, nicméně ji nezastavily ani nezničily.
A teď se dostávám k té pořádné části. Totiž děkuji všem, kteří se nebáli do toho jít, i když se mohli na městský larp dívat trochu podezřívavě. Vzhledem k předešlým zkušenostem s městskými larpy jsem se strachovala, že bude trpět stejnými neduhy jako všechny ostatní - a možná i některými trpěl - a proto jsme se tomu pokusili zabránit.
Existovalo asi 10 lokací - míst, kde se mělo něco dít, domlouvat se schůzky, probíhat přestřelky a hráči vůbec se měli pohybovat. Šlo o parky, restaurace, bary, průchody a podobná místa. Navíc na některých visely červené stuhy, které značily, že někde v blízkosti se nachází obálka s nějakou zajímavou informací. Někdy se informace měnily dvakrát denně. Někdy šlo o minuty. A někdy o hexadecimální či binární kód. :-) Velkým plus tak bylo, že i v nesmírně skromném počtu se hráči potkávali celkem často (a pokud ne, mohli k tomu využít dovednosti).
Na každý den organizátoři přichystali několik událostí, do kterých se pokusili vtáhnout různé postavy. Cílem bylo přichystat všem hráčům aspoň jednu scénu denně. Navíc, pokud jsme se s hráči na tom domluvili, jsme jim mohli připravovat scény "na tělo".
Pokud si někdo myslí, že Matrix je jen o střílení a prchání, měla bych říct, že dosud jsem si to myslela také, nicméně hráči nejevili zájem o střelbu jako spíš o adrenalin ze hry samotné, scény s RP a intrikařením (tolik intrik na tak malém prostoru se jen tak nevidí). Ne že by denně nebyly připraveny 2-3 scény pro střelbychtivé hráče, ale obvykle k nim nedošlo (nebo to skončilo jen u slov).
Prý jsme působili edukačně. Mladí výrostci několik dní chodili v obleku s kravatou a chovali se slušně. Vysokoškolští povaleči chodili spát včas, aby mohli ráno vstávat (a jít zase jednou do školy!). A jeden jedinec šel dokonce v rámci larpu darovat plazmu…
Pravidla: Panovaly zpočátku obavy, že sledování kódu (dotyčný někomu zavolá a zeptá se ho, kde je - on musí odpovědět) bude příliš drsné, ale ukázalo se funkční.
Zjišťovali jsme, jestli je možné postavit městský larp bez "peněz". Ve virtuální realitě jejich hodnotu převzaly některé předměty a hlavně informace. Povedlo se.
Agenti díky mechanismu Svobodné vůle mohli získávat osobnost a třeba se i odtrhnout od Architekta - což i několik z nich udělalo. Naštěstí se mechanismus nezvrhnul a nebylo třeba "radikálního" řešení.