Kdy: 10. - 16. 8. 2009
Kde: Chvalkovice
Počet hráčů: 14, pro členy oddílu a známé
Organizátoři: DrD Jaroměř: Anax a Felčar
Kontakt: zc.manzes|lohkaj#zc.manzes|lohkaj
Vlastní stránky: http://www.drd-jaromer.estranky.cz/stranka/letni-tabor
Jedná se o páté pokračování putovního larpu, který začal loni v srpnu.
Je to svět postavený na Warhammeru, ale docela upravený (inspirace přišla i z jiných knížek).
Bydlí se ve srubu (žádná voda ani elektrika, jen kamna).
Každý den odchází družinka plnit questy; vlastně je to jedno velké tažení. Završení je plánováno letos v létě a skoro určitě se nebude přibírat nikdo nový, je to spíš pro menší počet lidí, kteří si rozehrávají a propracovávají svoje postavy (povolání a dovedností) a spolupracují na několika větších úkolech.
Většinou chodíme jen po okolí (10-15km) občas někam dál busem a večer zpátky na srub, kde se probírá, co budou dělat zítra.
Doslov
Od Míši pro Nelu: Za 200 let…
„Já tam nejdu,“ zašeptala jsem a ohlédla se na opačnou stranu.
Ostatní se zarazili a já pak spíš vycítila, než viděla, na sobě jejich pohledy. „Co tím myslíš?“ ozval se Tehris, válečník a vůdce družiny, a postoupil blíž ke mně. „Měl jsem za to, že máš ráda tmavá místa, vzhledem k tomu…“
„Ano, mám. Avšak za ta léta, co žiju, věř tomu nebo ne, jsem se jich už stihla nabažit až, až. Hele, jděte si tam, já počkám tady,“ zamračila jsem se a tvrdošíjně jsem se posadila na nejbližší pařez. Odmítala jsem se podívat směrem ke vchodu do jeskyně.
Tehris se ohlédl za svou družinou. Ta čítala už jen další čtyři členy, nezvyk.
„Ale co když tam bude něco nebezpečného?“ zeptala se…Maira. Alchymistka. Alchymistka Maira…Maira, alchymistka. Ne, tak to nemá být.
Protočila jsem oči. „Však vy si poradíte. A ty se na mě tak nedívej, Xentare,“ zavrčela jsem směrem k té chodící plechovce. Nemám ho ráda. Nabíhá mi kopřivka, když je blíž jak tři metry. Paladin, svatý válečník…Xentar.
„‘Sím vás, co tak hrozného tam může být, já tam jdu klidně i bez ní,“ mávl rukou poslední člen družiny, podržte se, nekromant. Ironické, že? Jak smutně drásající. Jak…jak…
Proč?
Ani jsem nezaznamenala, že družinka vešla do jeskyně. Nechali mi tu batohy, šli jen se zbraněmi, lektvary…
Věděla jsem, že jim tam nic nehrozí, alespoň nic, s čím by si neporadili. Ne, žádný šestý smysl. Ne, žádné vize. Prostě to vím.
Vrátili se nadšení. S hordou zlatých, svitků a pár přitroublejch papírů. Xentar vypadal trochu zeleně, asi to schytal tou jedovatou šipkou. Ale to je jen dobře. Přesně tak to má v každé jeskyni být. Nějaká ta past nebo příšerka, pokládek a halda nic neříkajících čmáranic.
Nic neříkajících…jim.
Večer, když jsme rozbili tábor, si sesedli kolem ohně, aby si rozdělili zlato, které našli. Moc toho nebylo, ale i tak z toho byli nadšení. Já jsem odmítla, nevadilo jim to. Proč taky? Víc pro ně.
„A teď ty texty,“ řekla nadšeně Maira a vzala do ruky první.
Nehnula jsem ani brvou, když ho četla. Byla to jen taková blbost.
„O tom Meagreshovi už jsem někde slyšel,“ zamumlal Šp…Aetar. Zní jako Aethyr, viďte? To je mučení…ty podobnosti. Jako by to na mě doslova křičelo: Máš úkol!
Já vím…
„Já ne,“ přiznal se Tehris. „Ale zní mocně. Ta bitva musela být fakt něco.“
„Mně spíš pobavil fakt, jak tam běhaly s těmi kameny. Úplně to vidím,“ smála se Maira. Mně do smíchu nebylo.
„Tak další,“ řekl Xentar a vzal další text. Opět naprostá blbost, pár věcí ani nebyla pravda, ale tak to má být – musí to mást. To pak není ono, když vám to všechno naservírují až pod nos.
Pustili se do dalšího. Neposlouchala jsem je, vzala jsem do ruky ten poslední. Byl jiný, než ty ostatní. Měla jsem totiž prostě pocit, že to chce víc než jen pár zmatených blábolů.
Zasloužila si víc.
Svítí slunce. A přitom má pršet.
Jako kdyby se mi všechno posmívalo.
Nevydržela jsem tam stát a dívat se na tu odpornou haldu kamení, která tvořila její vězení, to vězení, kterému se snažila tak dlouho vyhnout. A to ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Kvůli úkolu, který si vzala na svá bedra, se kterým jsem se jí snažila pomoct.
Možná by umřela už dávno, nebýt právě jejího odhodlání. Každé ráno, než se vzbudila, jsem ji s obavami pozorovala a prosila: Ještě ne dnes, ještě ne dnes. Ačkoliv její mysl byla čilá a bystrá jako vždy, její tělo se vyčerpávalo, stárlo a sláblo. Ráda bych jí pomohla, kolikrát se mi zdálo, jestli jsem v jejích očích neviděla tu tichou prosbu. Mohla jsem jí pomoct, zachránit ji a zároveň zatratit. Stačilo si jen říct, ale ona se vždy usmála a zeptala se, jestli si pamatuji, co mě včera učila. Co jsem měla odpovědět? „Dovol mi tě proklít,“? „Dovol mi tě zabít,“? „Dovol mi tě…“…
Stačilo říct, stačilo jedno slovo…nikdy ho neřekla. Vždy se jen usmála, plna naděje, že dnes to snad vyjde. Že dnes se nám podaří na to přijít. Že dnes je zase uvidíme. Obejmeme je a budeme se hašteřit tak, jako kdysi.
Navzdory nevysvětlitelnému zármutku se vždycky musím usmát, když si na to vzpomenu. My, u ohně, házeli jsme urážky jeden na druhého a bavili jsme se tím. V tu chvíli bylo všechno tak jednoduché. Starosti tak vzdálené. Byli jsme to jen my a naše chyby, ze kterých si ostatní dělali legraci.
Ale vzpomínky nepřinutí bolest zmizet, jen ji překryjí a odloží na další dobu. A mně děsí pomyšlení na délku té doby. Nesmím vzpomínat. Čím víc budu vzpomínat, tím déle tu bude. Měsíce, roky, staletí….
Proč jsi nic neřekla? Proč ses konečně nepřestala usmívat? Stačilo jedno slovo…jediné slovo a mohla jsi tu ještě být. Stačilo jedno…jedno jediné…
Já je odtamtud dostanu. Už kvůli tobě, už kvůli tvému odhodlání a odvaze, Lily. Dostanu je odtamtud, nebo se nejmenuji Aminta.
Pohrouženi do textů si nevšimli, jak jsem natáhla ruku a papír v mé ruce nastavila plameni.
„Taniro!“ vyhrkla Maira, když si toho všimla. Ale pozdě. Vhodila jsem papír do ohně
„Co to děláš?!“ Okamžitě vyskočila na nohy a udělala pohyb, jako kdyby chtěla do toho ohně sáhnout, ale pak si to rozmyslela. Pohlédla na mě, asi s úmyslem na mě začít křičet, ale něco ji zarazilo. Něco, co mě teď nepříjemně pálilo na tváři.
„Taniro?“ řekla mnohem jemněji.
…nebo se nejmenuji Aminta.
„Já se snažím, Lily,“ zašeptala jsem. A sklopila hlavu. „Já se snažím.“
Dojmologie
Rasha
k Nele. Byla jsem s vámi jen na dvou puťákách, ale bylo to super a žádnej jinej larp jsem si tak neužila. Měli jste to kluci krásně vymyšlený a dobře zahraný ale stejně tak se na tom všem podílela povaha a smysl pro humor účastníků a konečnej výsledek byl fakt perfektní. Je mi líto, že to skončilo, ale snad bude další. Závěr byl opravdu nostalgickej a krásně uzavřel celý ten příběh… *smrk*
Takže shrnuto a podtrženo, bylo to hrozně fajn a je škoda, že už je konec.
Larki
Prostě supr. Byls jsem na všech puťácích a každej byl bezvadnej. Bylo to krásný tažení se super příběhem, pravidlama a partou. Krásněj a dojemnej konec. Dík moc orgům. Všechna čest.
Aminta
ale bylo to fakt bezvadný. Už teď mi to všechno chybí. A velká poklona orgům, bylo to vážně vymakaný. Nestačila jsem čubrnět, když jste nám pak na konci popisovali všechny ty detaily a věci, co nám unikly, ani jsem se nepřestala udivovat, jak úžasně promyšlený jste to měli. Byl to vážně báječný svět a báječný příběh. Samořzejmě, že skvělí byli i ostatní, to jak hráli a vůbec.
A díky i Falgirovi za vzkříšení :)
Už teď se těším, až se ta naše banda zase na něčem takovém sjede :)
Dojmy organizátorů
Felčar
tak jak bych to zhodnotil…nejsem jak víte zrovna ukecanej
pro mě to byly strašně pěkný dva roky práce a příprav, a opravdu skvělý hraní s dobrou partou lidí, byly chvíle kdy mě něco štvalo asi stejně jako vás, ale užil sem si těch 30! herních dní báječně a moc se těšim na nějaký pokračování zase s váma
ani snad nemůžu napsat všechno co bych chtěl, nějak to nejde obsáhnout, ale sem rád že ste se tam sešli v týhle partě, že vás to bavilo a že ste nás orgy moc nezlobili :), i když byli chvíle pokušení vás všechny zabít :D
tak eště jednou moc díky za hru a ochotu jezdit tam s náma ty roky a budu se moc těšit na novej puťák a snad bude zase o kousek lepší než tenhle.
Galerie
Kompletní fotogalerie
http://www.drd-jaromer.estranky.cz/fotoalbum/akce-drd---fantasy/putak-leto-09