Kdy: 5. - 8. 5. 2005
Kde: Ledeč nad Sázavou
Pořádá: Drirr, Mordreaud, Zorhajn
Počet hráčů:
Vlastní stránky: http://krestohnem.ic.cz
Účast: volná na přihlášku
Kontakt: zc.manzes|flppa#zc.manzes|flppa
Shrnutí děje
- Ciri odhalil Dijkstra společně s mistrem magie, Ciri vsak utekla a ukrývala se neznámo kde s Geraltem a s Yennefer. Nakonec byla nalezena Emhyrem, kterému vsak jeho city nedovolili, zabránit jí aby opět utekla. Následně byla pronásledována takřka vsemi, avsak nejvíce Bonhartem, který ji vyzval na souboj, jenz nesel odmítnout. Jejich boj byl vyrovnaný. Bonhart vsak nakonec zvítězil, avsak stačilo mu pokořit ji. Následně mu Ciri ukradl opět Emhyr a dlouhou dobu se s ní ukrýval, nez přisel jistý elf jménem Avallac´h a unesl dívku do jiného světa. Vzápětí vsak poznal ze přecenil své síly a Ciri opět uprchla, tentokrát ke Geraltovi a Yennefer, kteří s ciri nadobro zmizeli bůhvíkde.
- Ekonomickou situaci drzel v ruce víceméně Novigrad. Sice nedokázal úplně potlačit příval falesných peněz z Nilfgaardu, ale podařilo se mu zachránit život Kovirskému králi Esteradu Thyssenovi. Ten poslal Redanii zlato, které vsak získal Emhyr. Nicméně je jisté, ze Kovir jestě neřekl poslední slovo a tusí ze za atentátem na něho bude patrně Nilfgaard. Tím se dostáváme k patrně nejpodstatnějsí věci - Nilfgaard, kterému mezitím shořelo město, postoupil za Jarugu a u Brenny se střetl s Redanskými vojsky. V tězké bitvě nakonec zvítězil, ale utrpěl citelnou ztrátu - padl Emhyr var Emreis. Plamen tančící na mohylách nepřátel vyhasl a Nilfgaard je prozatím bez císaře.
- V kraji bylo vyhubeno mnoho zrůd a zaklínači se rozhodli, ze do probíhající války nezasáhnou. Také se při svátku Saovine objevil divoký hon, který zabijel bez milosti vsechny bez znamení.
Galerie
Plná fotogalerie
http://www.potkani.net/galerie/krest-ohnem-2005
Recenze
Mordreaud
Vyprávělo se, že ten muž přišel ze severu. Ačkoliv byl květen a do svátku Savoine zbývalo několik dní, byl zahalen do černého pláště. Nebyl starý, ale jeho vlasy byly notně prokvetlé. Když jej místní viděli kráčet, utekli do svých obydlí a zavírali dveře a okna na petlice a v nejtemnějším koutě svých příbytků odříkávali motlitby proti ďáblu. Toulavé kočky na něho prý cenily zuby, ale vyhýbaly se útěkem jeho pohledu. Zamířil k nejbližší krčmě.
Prudce rozrazil dveře a pomalými kroky kráčel k výčepu. Hospoda byla plná hlaholu, ale ve chvíli, kdy bělovlasý vstoupil, všichni zmlkli a se strachem jej pozorovali.
Jedno pivo,“ zachraptěl nepříjemným hlasem bělovlasý.
Hostinský s třesoucíma se rukama začal točit pivo. ,,Rád bych tu přespal,“ zachraptěl ten muž, ,,venku je tma a tohle je jediná hospoda v celé vesnici.“
No-no-nocleh ne-není, vvvvšechno je ob-obsazenono…“ vykoktal ze sebe hostinský.
,,Peníze mám,“ dodal nejistě bělovlasý a hodil na pult několik zlatých.
A tehdy začal ten strašný příběh…
Nechceme tu žádný zasraný cizáky!“ ozvalo se za zády bělovlasého. Obklíčilo ho asi sedm místních štangastů, ,,koukej vypadnout nebo tě zřídíme tak, že tě vlastní matka nepozná.“
Nemám matku,“ zachraptěl bělovlasý a ani se nenamáhal otočit. Štangasti znejistěli.
Koukej vocaď hned vypadnout,“ zaječel jeden z nich.
Přestaň mi okamžitě kvičet za zády,“ zavrčel bělovlasý, nebo ti vrazím tvoji vlastní hlavu tak hluboko do prdele, až se z toho posereš…“
Jeden ze štangastů, vysoký hubeňour s nápisem na tričku ,,punk´s not dead“ se pokusil bělovlasému vykopnout půllitr z ruky. A tehdy to začalo. Bělovlasý hbitě uhnul obratem a ocitl se za zády hubeňoura. Odložil si pivo na bar a z hloubi pláště vytáhl bílý sprej na kožené boty. Chytil hubeňoura pod krkem a několika tahy spreje zručně přestříkal nápis na hubeňourově triku na ,,punk is dead,“ což bylo ještě zvýrazněno přikreslením lebky se zkříženými hnáty. Pak hubeňoura zvedl nad hlavu a vyhodil jej ven zavřenou zdí. Pak zahučel něco nesrozumitelného, znělo to asi jako díky Drirre. Ostatní štangasti prudce zaútočili. A začali umírat. Bělovlasý vytáhl zelený sprej a rázem z nich nadělal dryády. Opět zahučel něco nesrozumitelného, znělo to tak nějak jako díky Vendy.
Pak všechny zkopal a naházel na jednu hromadu. Chvíli cosi hledal v hloubi svého pláště a pak vytáhl prostředek na postřik stromů a začal je chladit. Brzy všichni omdleli.
Hostinskej na tom byl dobře, dokud nepustil v hi-fi věži Sámera Issu. Bělovlasý bleskurychle vytáhl ze své černé vysoké boty vrhací dýku a vystřelil mu mozek na reprák. Pak sám přistoupil k cd mechanice a strčil dovnitř jakýsi tajuplný disk, opět vyhrabaný z hloubi pláště.
Krčma se otřásla v základech. Vesnicí otřásal ten nejdivočejší black metal, jaký kdy kdo slyšel. I v přilehlých asijských oblastech se ještě dlouho vyprávělo o podivném zemětřesení s pravidelným rytmem. Do krčmy náhle vpadlo několik chlupatých ve stejnokroji.
Půjdeš s náma, hajzle,“ zařval jeden policista, tohle je slušnej kraj!“
Bělovlasý se rozkročil a načmáral dvěma zkříženými prsty do vzduchu jakési znamení. Pak se pousmál a řekl jakousi formuli, kterou ho naučila jedna chrámová kněžka.
Ano pane, jistě pane.“ zahučel zmateně fízl a všichni nastoupili do auta a odjeli pryč. Bělovlasý se pousmál. Ta věta znamenala ,,jdi do hajzlu a vyhoň si ho.“
Úterý 3. května
Byla by hloupost tvrdit, že Křest začal teprve teď. Co vím, tak už jsme o tom s Drirrem mluvili na Měsíčních kamenech více jak před rokem nebo na I. Moirii. Zkrátka a jednoduše Drirr to chystal už hodně dlouho a já jsem už hodně dlouho měl zamluvenou roli Geralta. Kromě toho jsem speciálně pro Křest napsal pravidla pro zaklínače, která Drirr jen mírně pozměnil (skoro jsem je nepoznal…J). No, měl jsem mu pomáhat s organizací, takže v úterý ráno, tři dny před začátkem akce, jsem se zatížen ohromnou krosnou, stanem a zbraněma v ruce jedné, velkým černým pláštěm v ruce druhé, vydal na cestu k Avionu, kde byl sraz a odkud jsme měli odjet tranzitem. Na místo jsem dorazil s předstihem a nepotěšila mě SMS od Drirra, že přijede o půlhodiny pozdějc. Uvařen pětikilometrovým pochodem jsem neměl nejmenší chuť na sebe nechat pražit na sluníčko, a tak jsem zalezl do Avionu. Vypil jsem si pivečko a limonádu, pak přišel Vendy s Jazlem a pak přišel Drirr, který přijel v 10:00 místo v 10:30, jak napsal. Trochu jsem zanadával, protože jsem si nestačil dopít horkou kávu a šel jsem naložit věci do auta. Do tranzitu se nám to všechno vešlo s přehledem a tak jsme vyrazili na cestu ve složení řidič, Drirr, já a Vendy neboli Rauko. Cesta trvala dvakrát tak dlouho než jsem čekal a proběhla bez nejmenších komplikací, takže jsme záhy mohli všechno vykládat v malé vísce Chřenovice-podhradí. Následovalo několik zajímavých zjištění.
1) ta malá chatička, o které vyprávěl Drirr, zas tak malá nebyla. Byla tu dokonce kuchyň, vařič, koupelna, kamna, prazvláštní záchod (o kterém se ještě zmíním), několik postelí, rádio, rychlovarná konvice a spousta zásob…
2) Chřenovice – podhradí má tři stále obyvatele. Muže, ženu a jejich dceru, kterou jsme záhy pozorovali dalekohledem z okna.
3) Drirrovi bylo blbě.
Nanosili jsme věci k chatě a šli projít herní území. Plac na zřícenině byl mnohem větší a já se divil Drirrovu strachu s tím, že se tam tolik lidí nevejde. Vzápětí proběhl průzkum nádraží, Sázavy a opileckého mostu. Tak nějak se rozhodlo, že dnes už se nic dělat nebude, takže jsem se rozhodl blíže prozkoumat okolí. Zjistit, jak maj otevřený obchody a hospody, jak daleko je vesnice a kudy se tam musí jít aj. Drirr mě varoval, že tam půjdu 3/4 hodiny. Šel jsem jenom dvacet minut. Zjistil jsem, jak má otevřeno obchod a hospoda. Rozhodl jsem se však, že půjdu do další části vesnice, kde bylo nádraží, kudy se pak vrátím zpátky do Podhradí. Bohužel tato cesta byla už mnohem delší a já tam šel skoro hodinu. Na nádraží jsem mrknul na vlaky a pak jsem váhal, co dělat skoro tři hodiny. Pěšky zpátky se mi už nechtělo. Nedaleko nádraží jsem objevil malé občerstvení, kde jsem se dal do řeči se dvěma místními dědky. Byli notně přiopilý, vzhledem k čemuž došlo k mnoha velmi vtipným hláškám a okamžikům. Jeden z nich říkal každou druhou větou vidím to jako dnes a druhý rozpovídal o hradu. Před čtyřiceti rokama ta věž byla dvakrát vyšší než je dnes. (o čemž silně pochybuju – zachovala se víceméně v původní velikosti kromě dřevěného podsebití a střechy) A je každej den nižší a nižší. Vidím to, když každej den jezdím vlakem kolem…“ ,,Ale ta věž není od vlaku vidět,“ podotkl nechápavě druhý dědek.
To je pravda, ale dovedu si to představit,“ odpověděl druhý.
Těsně před osmou jsem se přesunul na nádraží, kam měl záhy přijet vlak směr Podhradí. Vlak skutečně přijel, resp. projel. Akorát trochu zahoukal a zpomalil. Pomyslel jsem si, že to bude nejspíš nějakej místní spěšňák. Kde se vzala, tu se vzala, za mými zády stála babka. Vy jste čekal na ten vlak?“
No, čekal…“
,,Tak to smůlu. Když je málo lidí, tak nestaví…“
Tahle věta mi vážně podlomila nohy a já se svalil na zem. Připadal jsem si jako ve zlým snu, nebo jako někde v Rusku. Rozhodl jsem se, že počkám na další a šel jsem zpátky do občerstvení, kde jsem se pak díval na hokej ČR : Německo. Bohužel jsem se zadíval moc a další vlak mi ujel taky. Následovala debata s majitelem, jestli to půjde do Podhradí po kolejích pěšky. Řekl, že je to kousek, tak půl hodiny. To byla další z místních pastí, do které jsem bohužel spadnul. Vydal jsem se tedy po kolejích. Po pražcích se šlo docela blbě a brzo mě začali bolet nohy. Ale šel jsem rychle a svižně, abych tam byl za dvacet minut, říkal jsem si. Po třičtvrtěhodině chůze jsem šel pořád ještě tmou. Přede mnou vystupoval oproti tmavé obloze mohutný výstupek kopce, které trať jakoby objížděla. To bude za tím ohybem, pomyslel jsem si. Trvalo dvacet minut, než jsem ho obešel. Nastal šok. Opět úplná tma a v dáli jen další ohyb. Takové ohyby jsem obešel ještě čtyři. Ocitl jsem se opět v absolutní tmě. Pak jsem se složil na koleje a zařval zoufale do noci: ,,Tak si mě přejeďte vy kurvy nádražácký!“
Zapálil jsem si retko a pozoroval jsem hvězdy. Ležel jsem tam asi dvacet minut, pak jsem vstal a dal se znovu na cestu. Začaly mnou hlodat pochyby typu, že jsem možná vyšel na opačnou stranu a podobný blbosti. Obešel jsem ještě další tři ohyby a náhle jsem v dálce spatřil světýlko. Seběhl jsem z trati a prodíral se vysokou trávou směrem k němu. Doufal jsem, že u světýlka najdu nějaký lidi, který mi řeknou kde jsem a jestli budu nějak daleko, třeba mě nechaj i u sebe přespat. Následovalo další nepěkné zklamání. Od světýlka mě dělila Sázava. Chvíli jsem přemýšlel o tom, že se svlíknu a přeplavu na druhou stranu, ale nakonec jsem to vypustil z hlavy. Prodral jsem se tedy zpět k trati a pochodoval dál. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem došel na zastávku Podhradí. Hluboce jsem proklel majitele bufetu a zamířil k chatě. Kluci měli asi možná o mně docela i strach. Postěžoval jsem si, zanadával a šel jsem spát.
Středa 4. května
Vstali jsme poměrně brzo. Jeli jsme totiž s Drirrem vyřídit ještě nějaký papíry kvůli stanování. Nejdřív jsme jeli vlakem do Ledče. Na náměstí jsme nakupovali, nasnídali se a chvilku lelkovali. Vymetli jsme pár drogérií a v jedné z nich se mi konečně podařilo sehnat bílý sprej na vlasy, který jsem marně sháněl v Ústí, Třebový, Chocni a na internetu bezmála rok. Prohlídli jsme si trochu hrad a pak jsme začali hledat lesní správu. Nenašli jsme ji a dost jsme se prošli, takovej menší okruh. Pak jsme se zeptali jedný paní, která nás tam nakonec navedla.
Na lesní správě nás nasrali. A to doslova. Nejdřív tam nebyl ten chlápek, se kterým se Drirr domlouval, že tam určitě bude. Dali to na vyřízení dědkovi, kterej psal doporučení o dvou řádcích 3/4 hodiny. Ještě k tomu se tam hádal s nějakýma sousedama, se kterýma se šestkrát rozloučil a znovu dal do řeči. Pak nás odved k sekretářce, která nám začala vyprávět nějaký historky, cože nás prej bude čekat, až budeme starý. Ty lidi ze Sázavy jsou vážně divný.
Na nádraží jsme nastoupili do vlaku, kterej nás odvez do Světlý nad Sázavou, kam jsme šli na městský úřad. Sotva jsme tam přišli, museli jsme zase na půl hodiny odejít, protože všichni úředníci to zabalili a šli na oběd. Tak jsme tak nějak posedávali po náměstí a kritizovali toto komunistické město s kapitalistickými cenami. V rozhlase vyhrávali nějakej jazz ze 30. let, na protější straně náměstí se váleli vožralové, který tam dělali hovadiny, policajti zastavili své auto před hernou a zmizeli na dlouhou dobu vevnitř… Konečně skončila polední přestávka a my se dostali do příslušného úřadu. Nejdřív se chovali ochotně a posílali si nás mezi sebou jako horkou bramboru, pak se ale zarazili a řekli, že tábořit na kulturní památce nelze. Zabodávání stanových kolíků v lokaci zříceniny je totiž trestný čin. Tak se to tam všelijak dohadovalo a nakonec řekli, ať přijdeme zítra. Že budou mít připravený oznámení a že v nejhorším dostaneme pokutu.
Už v té chvíli byl Drirr docela na nervy. Začalo dost lejt a měli jsme přes hodinu čas, tak jsme zalezli do pivnice na nádraží a naobědvali se klobásou a pivkem. Cesta zpátky do Podhradí vlakem proběhla bez problémů. Odpoledne jsme nahoře v lese nad zříceninou kopali díru pro latríny. Šlo to vcelku dobře až na množství kořenů, které musel Vendy přesekat mačetou. Pak začala docela ostrá bouřka, tak jsme zalezli do chaty. Zhrzený organizátor Drirr seděl u praskajících kamen a koukal z okna. Brečel nad zkaženou dřevárnou. Velice jsme se jím bavili. Nakonec ho přešla trpělivost a vztyčil se, aby po nás něco hodil. A praštil se hlavou o trám u stropu. Svalil se na postel a dal se znovu do pláče. Myslím, že tenhle kousek natočil Vendy na digitál, takže si pár exemplářů objednávám… J
V přestávce mezi jednotlivými srážkami jsme se šli vykoupat do potoka. Teda spíš Vendy. Já tam vlez, smočil jsem si chodidla a zas jsem vylez. V něčem tak ledovým už jsem dlouho nestál.
Dlouho do noci jsme pak hráli karty. O herní peníze. Já měl zezačátku jen sedm stříbrných, Vendy něco málo přes třicet (souvisely s jistým questem) a Drirr měl celý bank (asi 450 zlatých). Nejdřív se hrál poker. Prohrával jsem skoro pořád a dostal jsem se do dluhů asi čtyři zlatý. Možná to bylo i tím, že jsem se to teprve ten večer naučil hrát. Pak se přešlo na prší, což už jsem uměl, tak jsem se dostal asi šest zlatých do plusu. Zezačátku jsem zkrátka skoro pořád vyhrával a dobře se mi dařilo. Ale pak to začalo. Nejdřív jsem přišel o všechno a pak jsem se zadlužil. A zadlužoval jsem se čím dál víc. Občas se mi podařilo trochu dluhy srazit, ale pak naběhly nanovo. Skončil jsem s 16 zlatými dluhů. Nejlíp byl na tom Vendy, kterej skoro furt vyhrával. Drirr byl na nás jako bankéř vytočenej. Na Vendyho chtěl poslat vrahy zato, že ho obral a na mě, jestli mu ty dluhy nevrátím do konce prvního herního dne. Člověk vlastně neměl na vybranou. Nesměl ani prohrát, ani vyhrát. Jediná možnost byla něco málo vyhrát a vyhrané peníze pak bankéři s hlubokou omluvou vrátit a zůstat na nule. Hráli jsme to asi do dvou do noci.
Čtvrtek 5. května
Dnes jsme začali doopravdy všechno připravovat. Drirr si postavil na zřícenině organizátorský stan a odjel do Světlý na úřady. Vendy dostavoval latríny. Já jsem postupně nosil nahoru všechny věci (to mi zabralo i velkou část odpoledne) a vyznačil jsem cedulkami cestu z nádraží na hrad. Zároveň jsem byl v úzkém telefonickém kontaktu s Drirrem, který mě informoval o své vlastní situaci a ohlašoval, jak hodně mu je blbě. Zde jsou obě zprávy: 1. zpráva – 10:59 – Je to v poho. z Ledce jsem to vzal stopem a uz jsem ve Svetly. Jestli to nestihnu v 11:36 tak to bude pesek jako prase. Jo a taky je mi blbe. D. 2. zpráva – 11:30 – Mame to huraaaaaaa! Pokuta nebudeee! Jsem tam cobydup. Akorat mi je furt blbe. Drirr. Na druhou zprávu jsem mu odepsal něco v tom smyslu, že mám radost a že je mi taky blbě. Zatím jsme ještě mluvili s tím dědkem z lesního úřadu z Ledče, kterej se přišel mrknout na místa, kde minulý týden vypukl vedle zříceniny požár. Upozornil jsem ho, že to zřejmě stoupalo od trati, tak se tam šel podívat a udílel nám poslední varování. Odpoledne přijel Khelben se Šímanem a vrátil se nám Drirr. Dělali něco nahoře na zřícenině, zatímco já jsem seděl v chatě a bylo mi blbě. Pomalu ale jistě začali přijíždět hráči. Odnosil jsem zbytek věcí na zříceninu a zjistil nemilou věc, že balík s mým stanem se celou dobu válel venku na dešti a je prochcanej skrz na skrz, tak jsem se po domluvě s Drirrem rozhodnul, že zůstanu v chatě. Po páté jsem šel nakoupit do obchodu a cestou zpět se na chvíli stavil v hospůdce, abych varoval, že budou mít pravděpodobně největší útratu za posledních dvacet let. Probíhala registrace, tak jsem schvaloval zbraně. Postupně přijížděli známý i neznámý lidi atd. Strávil jsem tam asi hodinu a pak jsem šel do hospody znovu, tentokrát se Zakem, Shogunem a Donkalem. Chvíli jsme tam pokecali a šlo se zpět. Mezitím se docela slušně setmělo a na konci vesnice jsme bohužel odbočili na špatnou polní cestu. Kostelík se vzápětí ocitl úplně na opačné straně a velmi daleko. Ztratil jsem orientaci úplně. Pak jsme asi dvě hodiny bloudili, než jsme konečně dorazili k lesu. Cesta byla o hubu, a tak jsme si svítili mobilama. Nakonec jsme na zříceninu trefili. Šel jsem pak beze světel do chaty a skočil jsem na záda někomu, kdo se pokoušel vyškrábat nahoru. Chvíli jsme se ohřívali u kamen a pak se šlo spát.
Pátek 6. května
Již v brzkých ranních hodinách mě Drirr probudil, že jdeme na hrad. Kromě jedné svlečny nebyl nikdo vzhůru a nevypadalo to, že by chtěl někdo vstávat. Drirr mi důsledně zakázal kohokoliv do půl osmé budit, takže jsem se zatím nudil. Odbylo 7:30 a v té chvíli jsem spustil budíček, na který někteří lidi nezapomenou (ahoj Balde J). Mimo to, že jsem zneužil svého neobvykle silného hlasu, jsem využíval také živly (sklepávání vody z plachty do stanů) a svého básnického střeva. Tzv. Křestová budící píseň Mordreaudova zní:
,,Vstávááááát! Nifgaardská jízda tu bude za pět minuuuuuut!“
A následný zpěv:
Kdo nevyleze z postele,
toho Nifgaard sežere,
hej! Hej! Hej!“
Takže všichni začali pomalu s nadávkami vstávat. Před námi byl první krásný herní den. Sluníčko nesvítilo, ptáčci nezpívali a začalo docela pršet, takže se všechno pozdrželo. Když se déšť trochu zmírnil, rozhodl se Drirr rozprouditi hru i lidi. Udělal ze mě zloděje, který ho okrade o zlaté knoflíky a který se pak nechá chytit. Začala tedy honička na mě (zvláště se zasloužila naše malá Ciri, Bonhart (Bald) a dál už nevím). Chytli mě a začali mě mučit. Všechno jsem to svedl na Drirra, že je to justiční omyl a že to na mě nastražil (což byla vlastně v podstatě pravda, bohužel ne herní). Dijkstra ze mne ovšem dokázal vytáhnout pravdu a tak mě mučili všemi různými způsoby. Jednou se mi dokonce podařilo utýct a se svázanýma rukama jsem oběhnul zříceninu (nebyli schopni mě chytit). Pak mě operovali na magické univerzitě a vyndávali mi trojhlavý sval… brrrr. Nakonec ze mě dostali i knoflíky. Provokoval jsem pak všemožně své soudce. Kupříkladu jsem nakopl nenápadně do zadku mistra magie Khelbena.
To byla ona,“ řekl jsem a za ním stála Mianna. Když se otočil zády, nakopl jsem ho znova a když se otočil, svedl jsem to na Dijkstru. Rozhodli se mi useknout ruku. Provokoval jsem dál Dijkstru, až se naštval (o což jsem se snažil) a chytil mě za druhou ruku a řekl katovi Lejdymu, aby mi usekl i druhou. Chtěl jsem docílit toho samého, čeho dosáhli jömští vikingové v románu F. G. Bengtssona po prohrané bitvě s Nory. Tam byla ovšem stínána hlava a byla držena za vlasy. Co jsem tím chtěl říct. Dijkstra mě držel nataženou ruku a Lejdy se rozmáchl a ťal. V té chvíli jsem trhnul směrem k sobě a kat místo mojí ruky ťal do ruky Dijkstrovi a usekl mu prsty… J.
Pak pomalu začala vlastí hra. Hráči se většinou seznámili se svými mistry. Já společně s Vesemirem (Sanguinarem) jsme si odvedli zaklínače do Kaer Morhen. Proběhl výklad kodexu a pak se přistoupilo k vlastním zkouškám, které byly bohužel zkrouhnuty pouze na souboje na kládě. Drirr nám dokonce nedovolil některé adepty vyhodit. A šest zaklínačů na nějakých 30-35 hráčů je vážně moc. Docházelo tedy k situacím, že čtyři zaklínači bojovali s jedním slabým nemrtvým a tak. Zkrátka bylo hodně zaklínačů na málo nestvůr a hráčů.
Nejlíp ve zkouškách prospěla naše malá Ciri a ještě jeden zaklínač. Když říkám naše malá Ciri, tak nemyslím tu Ciri herní, ale naši malou Ciri od nás. Dále tedy jen malá Ciri.“
Po ukončení zkoušek (dva adepti zemřeli, ale stali se zaklínači). Jsem se vydal na průzkumnou cestu. Avšak brzy jsem se dozvěděl od Vesemira, že nějaký nekromant Zak za pomoci Bonharta dobývá Kaer Morhen. Rychle jsem se tam tedy vrátil. Nekromant se bohužel chránil kouzlem a obsadil bránu do hradiště. Uvnitř zatím bojoval Bonhart s malou Ciri a jiným zaklínačem, mám dojem že se jmenoval Rag. Odhodil jsem nekromanta znamením, čímž byl zraněn a byl těžce zraněn. Ale vchod svým pachem blokoval dál. Malá Ciri zatím padla. Bonhart to vzdal. Přestal bojovat a řekl, abych ho propustil, že on byl pouze najat. Jeho smrt by byla stejně k ničemu 1) Drirr by ho s nejvyšší pravděpodobností znovu reinkarnoval, protože zemřít na začátku hry by jedno z hlavních CP fakt nemělo, 2) Ještě jsem ani nevěděl o tom, že jde po Ciri, takže jsem vlastně neměl ani důvod. Byl tedy propuštěn. Jen zraněný nekromant zůstal bezvládně ležet v hradišti.
Jeho kouzla brzy vyprchala a nechal jsem druhého zaklínače, aby ho dorazil. Musím totiž zmínit, že CP zde nesbíraly zkušenosti, protože je nemohly ani používat a když CP zemřelo, tak zemřelo definitivně.
Šel jsem pak do Novigradu. Rovnováha sfér byla zřejmě narušena, protože se všude potkoukalo velké množství nestvůr. V Novigradu mě napadl vlk, který si tam pobíhal po ulicích. Tak jsem ho zabil. Šel jsem pak do Mahakanu, kde jsem zabil vlkodlaka a setkal se s Marigoldem.
Během dalších putování jsme ve městě zlatých věží ubili nekromanta s jeho kostlivcem.
Pak jsem si chvilku zahrál CP fénixe. Lítal jsem po kraji a napadal lidi a nakažoval je ptačím morem. Pak jsme chvilku se Zakem hráli CP ztroskotalých pirátů. Ostatní se zatím pokoušeli zneškodnit výbušninu pod Novigradem (můj nápad J), která by všechny v Novigradu zabila. Posléze jsem v okolí Novigradu ulovil jednoho ghůla a závěru dne ještě jednoho. Hra pak skončila. Celej den se docela nepříjemně honilo počasí a k závěru hry začalo docela nepříjemně pršet.
Odehrála se také schůzka organizátorů a mistrů. Došlo totiž k několika nepříjemným věcem. Některé CP nepřijeli, nepřijelo dost hráčů a bylo šíleně moc zaklínačů. Vesemir tedy předal mistrování nad cechem mně a jeden ze zaklínačů se stal Vilgefortzem místo zrádného Peyraka, který nepřijel. Nepřijeli bohužel ani Yarpen Zirgin, kteří by se mi velice hodili, takže počet mých spolupracovníků se omezil na Marigolda. Nakonec jsem rozděloval zkušenosti zaklínačům za herní den a tak…
V chatě jsme pak s Drirrem prznili Cirinu fotku dělili ji na čtyři části. Drirr byl trochu mimo, zčehož vznikly následující věci. Po zprznění fotky a jejím rozdělení na čtyři díly se čaroděj zděsil pohledem do svých lejster.
Ty vole, my jsme to měli rozdělit na čtyři díly!“
,,Ale vždyť to jsou čtyři díly,“ odpověděl jsem.
Následně vařil fazole s párkem a aby tomu zřejmě dodal aroma, omylem tam nasypal kakao, pak sůl a cukr, koření a kdoví co ještě… Šli jsme spát docela brzo, byla únava z namáhavého dne.
Sobota 7. května
Ráno mě jako vždy Drirr probudil. Bydlel jsem totiž v kamrlíku bez oken a noci se často probouzím, tak jsem nebyl schopen posoudit, jestli je ráno, nebo teprve noc.
Večer přijeli ještě další hráči (Yennefer). Opět jsem dělal budíček. Hra začala nějak kolem deváté hodiny. Vydal jsem se velmi brzy do terénu, abych hledal suroviny na zaklínačské lektvary. Bohužel si je skoro všechny syslili druidi hluboko ve svém hvozdu. Domluvil jsem se s mistrem druidem na dodávkách bylinek za nějakou protislužbu. V Novigradu vypukly velké slavnosti. Z dalekého severního království Povissu a Koviru (teď nevím z kterého z nich), přijel chytrý a bohatý král Thyssen, aby intrikoval s Dijkstrou. Hodovali spolu u stolu, zatímco se na náměstí Novigradu odehrával turnaj rozličných bohatýrů.
Nifgaardští vrazi a zaprodanci se pokusili Thyssena zavraždit, avšak mocný mistr magie tomu v poslední vteřině zabránil tím, že chytil ruku vraha Vendyho, který právě Thyssena podřezával. Rozpoutal se boj Nifgaarďanů s Novigradskou gardou a Nifgaarďané byli nakonec vyhnání. Thyssen přežil, ale byl nucen uprchnout. Když se dva perou, třetí se směje, a tak jsem na pozvání Smrtihlavovo usedl na Thyssenovo místo a dojedli jsme královskou hostinu.
Pak mě kdosi zfackoval a v závanu větru se ozvalo: To máš za Triss.“ Byla to Yennefer, která mi dosud ještě úplně neodpustila, že jsem nedovedl říct ne její přítelkyni.
Pak jsem se nedaleko Novigradu setkal s Yennefer. Procestovali jsme spolu Nifgaard, následovala procházka po Jaruze a exkurze do Města zlatých věží. Pak jsme se vrátili do Novigradu, kde jsme oslavovali své setkání. Nejdříve nám Marigold na můj popud zahrál milostnou píseň pro Yennefer, při které jsme si zatancovali. Pak jsem shodil z hradeb ohromného mědvěda, kterého jsme opekli. Přišla romantická večeře při svíčkách. Číšník Sanguinar s francouzským přízvukem nám doléval výborné toussainské víno (ročník úmrtí kněžny Marietty). Následně jsme koupili dwimerit pro kněze matky země, který nám dal ochranné znamení proti divokému honu. Pak jsem si zahrál jednu partii karet s Vendym a se Smrtihlavem a oškubal jsem je asi o tři zlatý. Divoký hon nás zastihl na hřbitově, kde Vendy vykopal artefakt pod náhrobním křížem s nápisem ,,vzal si to sebou do hrobu.“ Artefakt jsem mu sebral se slovy, že je to magický a že je mu to stejně na nic a dal jsem to Yennefer, aby se už tolik nezlobila. Yennefer ho dala zase mně. Cestovali jsme po širých krajích a jednou nás napadli veverky. Rozhodli jsme se promluvit s Emhyrem a domluvit se ohledně Ciri, protože jsme mysleli, že ji Dijkstra chce zabít.
Během dne jsme také s Yennefer zakopali na Kaer Morhen jednu ze tří částí Cirina rodokmenu, díky němuž ji bylo možno odhalit. Domluva s Emhyrem se zhroutila. A to z důvodu, že Errikson (Emhyr) o pentalogii slyšel asi akorát z jedoucího vlaku, což jsem vzhledem k důležitosti jeho role dost nepochopil. Poznal jsem, že je to Duny z Ermevalldu, kterého jsem kdysi dvakrát zachránil život. Jenže on o tom vůbec nic nevěděl a mé chování si vykládal jako drzé (což nebylo zas tak drzé na rozdíl od rozhovoru Geralta s Emhyrem na hradě Stygga). Nakonec jsme se domluvili, že se mu omluvím bez pokleknutí. Ovšem pokušení bylo příliš silné a já ho neovládl, načež jsem se mu omluvil slovy:
Promiň ubohý Ježku, že jsem ti dvakrát zachránil život.“
Což ho muselo dopálit, což byl vlastně i můj záměr od chvíle, kdy jsem poznal, že je to Duny (v té chvíli vlastně vyjednávání o Ciri ztroskotalo), protože jsem se rozhodl, že Ciri se rozhodně nesmí vdát za svého vlastního otce. Nifgaarďani do mě začali sekat ze všech stran a někdo mě dost nepříjemně praštil do lokte neobaleným mečem, takže jsem tu ruku ještě tejden nemohl pořádně používat, čímž se snížilo moje bojové nasazení a do konce hry jsem až na dvě nezbytné výjimky vlastně s nikým radši nebojoval.
Zachránil jsem si život tak, že jsem kolem sebe vztyčil pomocí znamení Quen silné ochranné pole a odešel jsem nerušeně pryč. Yennefer tam zůstala a rozhodla se ještě vyjednávat, což mě naštvalo, protože od odhalení, že je Emhyr Duny jsem se rozhodl udělat vše pro to, aby Ciri do ruky Nifgaardu nepadla.
Odešel jsem na Kaer Morhen, kde jsem se léčil ze svých ran a z bylinek, které jsem měl, jsem dělal zaklínačské lektvary. Rozhodl jsem se jednat radikálně na vlastní pěst a najít Ciri co nejdřív jako první a stůj co stůj. Proběhla rozmluva dlouhá rozmluva s Dijkstrou a mistrem kouzelníkem Khelbenem na magické univerzitě. Potřeboval jsem sehnat kopii části jejich rodokmenu. Velkou část Ciriny podobizny se mi už získat podařilo, takže mi stačila vlastně magická formule.
Pak byl ovšem při jednom z bojů lehce zraněn Gimli a Drirr s ním odjel do nemocnice, čímž se děj na chvíli zastavil. Chodil jsem jako CP věštce a za peníze a z dobrého jídla jsem věštil Ithillinu věštbu a za mírný poplatek i budoucnost postavám (věštba se omezila na slova ,,zemřeš, obraz se mi kalí, potřebuji dobré jídlo“). Hráči naštěstí nepochopili úzkou spojitost mezi mnou a věštcem-podvodníkem z Asterixe, kterého jsem vlastně hrál a chodili za mnou s důležitými otázkami. Dostal jsem jídlo a peníze za to, abych jim vyvěštil, kde se ukrývá křišťálová lebka, která by zničila nemrtvé. O tomhle questu jsem vůbec nic nevěděl, ale jen tak od pasu jsem prásknul, že by měla být v Mahakanu a okolí (chtěl jsem je poslat co nejdál J). O hodinu později jsem utrpěl šok, když jsem se dozvěděl, že lebka byla skutečně v Mahakanu!?!? Halt v sobě začínám na starý kolena nacházet věštecký sklony… J
Vrátil se Drirr a hra se znovu rozjela. Já jsem si zahrál mocného elfa, věštil jsem znovu Ithillinu věštbu a otravoval jsem lidi s citáty z jedné knížky.
Navečer se podařilo Dijkstrovi odhalit Ciri za naší účasti. Yennefer znala podobu a Dijkstra formuli. Sotva ovšem byla Ciri nalezena, zmizela ve sférách, ale dala nám vědět kde bude. Naoko jsme pomáhali Dijkstrovi ji hledat a ve vhodné příležitosti Yennefer otevřela portál a foukli jsme pryč.
V hloubi druidského hvozdu jsme se setkali s Ciri. Ještě teď se slzami v očích vzpomínám na to šťastné shledání po tolika letech… Schovali jsme se pak na pasece a čekali. Všude nás hledali a občas se potloukali nebezpečně blízko. Řekl jsem, že budeme schovaný do sedmi a pak to zařízneme. Asi tři minuty před sedmou nás ovšem objevil Emhyr. Začal dělat sladký řečičky atak. Nikdo z nás mu nevěřil. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se nestalo to, co se stalo. Byli jsme totiž domluvený, že Yennefer s Ciri otevřou portál a utečou a já je trochu potrápím a pak se pokusím nějak zmizet. Hřál mě ovšem lektvar hybernace a v případě boje bych nejdřív zabil Emhyra a pak bych vypadnul.
Ale stalo se úplně něco jinýho. Přiletěl magický uragán, který volal, abychom nevěřili Nifgaarďanům a odnesl Ciri. Běželi jsme za ním a za náma Nifgaarďani. Na hranici Uragán (jakýsi kouzelník) přistál, a přesvědčoval nás, abychom nevěřili Emhyrovi. Emhyr opět medově přesvědčoval Ciri, že chce napravit své otcovské chyby, ale neuvěřila mu. Nechali jsme ho, ať si dělá co chce a odešli jsme na Kaer Morhen, čímž skončila sobotní hra.
Večer se debatovalo v chatě a pak šli všichni spát. Ještě jsem si pak promýšlel, co budu dělat zítra, protože to vypadalo, že všichni po nás půjdou.
Neděle 8. května
Nedělní ráno bylo blbý ráno, ostatně jako každý ráno. Opět vstát jako první a nutit ostatní, aby vstali. Na začátku hry jsme s Drirrem hráli dvě polopříšery, které unesli do dungeonu jednoho dobrodruha, kde jsme ho mučili a následně zfetovali. Následně na nás přišli dobrodruzi a zaklínači a po těžkém boji nás zabili.
S Yennefer a Ciri jsme se schovali nedaleko Kaer Morhen. Všichni po nás pátrali a nevypadalo to vůbec příjemně. Vyzval jsem všechny zaklínače na poradu a vysvětlil jim vážnost situace. Je nutné, aby mě na slovo poslechli a byli mi po ruce, neboť záleží na nás všech a na osudu světa. Ciri se nesmí dostat do rukou královstvím ani císařství. Posláním zaklínače je udržovat rovnováhu a je nyní nutno udržet rovnováhu nejvyšší. Řekl jsem jim, aby se zdržovali v Novigradu a nejlbližším okolí a Marigold měl dělat prostředníka mezi nimi a mnou. Tak jsem se pojistil, že když by někdo mučil nebo tahal pravdu ze zaklínačů, že vlastně nic nebudou vědět. Někdo se bohužel dozvěděl, kde Ciri je když jsem se vracel z obhlídky, bylo pozdě.
Sesypalo se tam spousta lidí, jak království, tak císařství. Nejrychlejší byl Bonhart, který vyzval Ciri na souboj. Výzva nešla odmítnout a došlo k dlouhému těžkému boji, kdy Bonhart nakonec zvítězil, ale Ciri nezabil, jen ji pokořil. Vzápětí mu ji sebral Emhyr se svým lidmi a utekl s ní pryč. Všichni ho začali pronásledovat. Já zůstal na místě ještě s Vilgefortzem. Měli jsme totiž nevyřízené účty ještě s Thaneddu.
Rozpoutal se divoký souboj (škoda, že to nikdo neviděl a nefotil, všichni pronásledovali Emhyra). Vilgefortz bojoval s mečem a pláštěm, já se svým stříbrným Sihillem. Zkázonosnému plášti jsem se vyhýbal a útočil, když to Vilgefortz nejmíň čekal. Když se chtěl pokusit zakouzlit, tak jsem začal útočit tak prudce, že kouzlo musel přerušit. A když se mu kouzlo podařilo vyslovit, tak jsem ho zlomil Heliotropem. Těžce raněný Vilgefortz nakonec padl na zem.
,,Už jí neublížíš,“ řekl jsem a zasadil mu smrtící úder do břicha.
Pak jsem se vydal hledat Ciri. Emhyr byl uzavřen ve Městě zlatých věží, odkud posléze unikl se svou družinou i s Ciri tajnými chodbami.
Nestačil jsem hned rozpoutat pronásledování. Objevil se totiž pátý (!) Michelet a vyzval mne na souboj, aby pomstil své bratry. Po chvilce boje jsem ho poslal za nimi.
Shromáždil jsem zaklínače a Marigolda a vydali jsme se je hledat. Yennefer zatím s kouzelníky a Dijkstrou konstruovali pomocí diamantu vyhledávací zařízení. Po dlouhém hledání jsem je nakonec našel, bohužel k mé smůle zrovna odplouvali přes moře pryč. Běžel jsem tedy po břehu moře, ale ni odpluli zase na druhou stranu kamsi jinam. Všichni, kdož byli se mnou v té šílené honičce ztratili dech a posléze jsem zůstal sám. Na pobřeží jsem potkal mistra magické univerzity, kterého jsem v zoufalství poprosil, aby mě proměnil v nějakého ptáka. Vyhověl mému přání a proměnil mě v ohromného jestřába. Přeletěl jsem rychle moře a hledal Ciri po všech křovích a lesech asi hodinu. Konec hry se rychle blížil a začínal jsem se bát, že už ji neuvidím. Prozkoumal jsem snad všechno. Nakonec jsem znovu potkal mistra magie, který sledoval po povrchu Ciri, kterou vedli podzemní chodbou do Města zlatých věží.
To bylo v plamenech a obléhali jej dryády. Domy i paláce hořely. Slétl jsem do města a odnesl na svých křídlech Ciri. Yennefer, která tu byla taky, se s námi teleportovala. Daleko za městem jsme se sešli se všemi zaklínači a společně jsme odešli daleko, kde nás nikdo nebude hledat.
Nifgaardská města zatím lehala popelem a Nifgaardská vojska překročila Jarugu, aby napadla království. Severní armády a Nifgaardská vojska se utkala v ohromné bitvě u Brenny. Zaklínačům zakázal kodex a já jakoukoliv účast. Oslabená severní království se nedokázala vyrovnat Nifgaardu silou, už jen pro to, že na Nifgaardské straně byla většina mistrů. Vše vypadalo pro Nifgaard výborně až do doby, než výbuch golema zabil Emhyra van Emreise. Nifgaard sice drtivě zvítězil, ale jejich císař padl.
Závěrečné bitvy jsem se neúčastnil ani jako voják, protože mě ta ruka fakt dost bolela. A tak jsem měl možnost všechno pozorovat. Už od začátku bylo jasné, že Nifgaard zvítězí. Hlavně jsem nepochopil jednu věc: Proč se na stranu Nifgaardu připojili druidi.
Není to paradoxní? Císař padl ve válce, kterou sám rozpoutal… J Dijkstrovi a spoustě jeho spojencům se podařilo přežít.
Všichni se postupně zbalili a odjeli. Zůstal jsem tam jen já, Drirr, Sanguinar a Jazlo. Proběhl úklid chaty a herního území a tak. Všichni jsme byli unavený, a tak nás docela vytočilo to, že na hrad přišlo asi 70 dětí z Prahy, který tam dělali bordel. Navečer jsme odjeli tranzitem domů…
**Hodnocení: **
- co dodat? Já jsem se bavil doslova úžasně. Výborná postava, výborný děj, šťastný konec…
- to že nepřijelo moc hráčů nebylo moc dobrý, ale na druhou stranu oceňuji přátelskou atmosféru těchto,"rodinných akcí"
- lidi, co hrajou významnou roli a neznaj ani základní děj tam nemaj co dělat, u hráčů to tolik nevadí, ale u důležitých postav je to katastrofální a kazí to hru
- až na výjimky si myslím, že roleplaying a chování hráčů bylo více než chvályhodné
- nakonec ještě velmi ostrá výtka těm, kdo nepřijeli (hlavně CP) – to bych si pro příště pamatoval
Už radši přestanu, popsal jsem deset stránek. Doufám, že se ke mně všichni připojej a společně donutíme Drirra, aby uspořádal v roce 2006 další ročník. Nemám, co bych vytkl, na 1. ročník to podle mě nemělo chybu.
Takže na závěr je třeba poděkovat za organizaci přípravy a úklid Drirrovi, Sanguinarovi a dalším, mezi než se možná taky trochu počítám. Naschle v roce 2006, divokýho Ježíška a veselýho Silvestra Vám přeje Mordreaud (Geralt) a jeho věrná lebka Evžen, která měla možnost celou akci pozorovat a pomáhala mi s celou recenzí. Nutno přiznat, že jestli proti sobě najdete nějakou vítku nebo něco, co se vám nebude líbit, není to ode mne, nýbrž od Evžena, tak si to s ním vyřiďte. Je mi blbě, tak fakt už přestávám…
Frederik Mordreaud.
Vyprávění lovkyně Mianny
Konečně jsem tady. V okolních lesích zuří boje redanských se scoia´tel a častokráte překročí Jarugu skupiny černých jezdců. Hledat cesty mezi nimi je nebezpečné a mnohokráte i téměř nemožné. A teď konečně stojím ne náměstí Novohradském. Město se hemží lidmi, právě probíhá trh a přes jeho hluk téměř neslyším.
Musím si dávat pozor, kterýkoli z lidí zde může mít oči špiona Nilfgaardu. Nepotřebuji, aby ke mně chovali jakékoli podezření. Najdu Dijskru, řeknu mu co jsem zjistila a vrátím se zpátky do lesů.
Pohybuji se městem s obvyklou jistotou, smysly mám zostřené usilovným hledáním a neustálým strachem z prozrazení. V poslední době tento pocit prožívám zvlášť intenzivně.
Konečně jsem ho našla. Když už konečně vyjde ze svého domu, není přehlédnutí. Pomalu beze spěchu opouštím město a mizím v lese. Musím projít mnoho kilometrů a najít družinu potulného barda Dargorada. Už jsem se uklidnila. Vím, že hvozd dokáže skrýt toho, kdo si přeje zůstat skryt a na míle prozrazuje táhnoucí armády, Skutečné nebezpečí představují jen komanda scoia´tel. Než se nadějete, trčí vám s neomylnou přesností ze zad opeřený šíp. V poslední obé se počty komand i jejich členů snižují jejich útoky však nabývají na zběsilosti a odvaze.
Nesnažili se nijak ukrýt. Procházeli krajem a byli slyšet na míle daleko. Dokonce mě vlídně přijali mezi sebe. Ženské zbraně a úsměv nevinného dítěte se občas prostě hodí. Snažili se získat něco k jídlu nebo nějaké peníze. O svých cílech však se mnou bohužel nemluvili.
Ale byli neobyčejné milý, galantní a vůbec jim nevadilo, že se k nim přidala nějaká ženština tvrdíce, že je lovkyně.
Na celý kraj padla noc a nás přepadla a cestě nedaleko trpasličího města Mahakamu. Les zněl zlověstně a neustále nás překvapoval svými proměnami. Stíny se prodlužovaly a měnily na jednolitou čerň.
Chch….chch…..Ti lidé tam. Procházejí se po ulicích a připadají si tak bezpeční. Zachvěli jim ukážu, že nemají pravdu. Teď je na náměstí tolik lidí. Musím si pospíšit. Lidský strach je tak zábavný. Baví se, smějí se a pak můžu pozorovat ten strach ze mě v jejich očích. Jsou proti mně bezmocní sami si stvořili svou zhoubu.
Co to je. Co to provádí. Ať tolik nekřičí. Znervózňuje mě to a tady v té díře to tak rezonuje. Musím nahoru.
Au tohle bolelo. S tím lesklým šedavým zářivým kovem jsem se ještě nesetkala. Nechte mě. Běžte pryč!! Au………
S nikým nemluvili pane. Myslím, že jsou neškodní.
„No, ale přesto by jsi je měla sledovat.“
Musím se konečně objevit u mistra. Brod přes Jarugu už je konečně průchodný.
„Dobře běž. Jestli něco zajímavého zjistíš informuj mě a navštiv ten strom se vzkazy na rozcestí.“
Mám tolik ráda les, ale v poslední době jím jenom rychle proběhnu. Města jsou v těchto dobách mnohem bezpečnější . Po okolí se pohybují různí hrdlořezové, lapkové, zběhové obou armád a jiný vyvrhel.
„Ty se chceš vyučit řemeslu loveckému?“ zeptal se mistr
Ano. Chtěla bych pokud budete tak laskav a přimete mne.
Podlézat a pochlebovat to mi opravdu jde.
„ Jistě. Tak si tě trochu přezkoušíme!“
Ty lesy se mi tak líbí. Můžu tančit v slunečních paprscích prosvítajících skrze koruny košatých stromů a lákat nic netušící hochy ke svým tancům. Někdo jde. Hmm … tenhle se mi líbí nic mu neudělám
a navíc vypadá tak vyčerpaně. Trochu mu pomůžu.
Tenhle má ale zlé oči je v nich tolik zloby a touhy po špatnostech. Jen pojď trochu si zatančíme. Uvidíš bude se ti to líbit. Než zjistíš…….to ti teď ale říkat nebudu. Však uvidíš sám…
Konečně se něco děje zajímavého. Na Novigradském náměstí se srotilo mnoho lidu. Do města přijeli potulní herci a sehráli přeobrovský kus o masakru Thanedském a vraždě krále Vizimira. Sklidili obrovský úspěch a byli donuceni ještě přidávat. Tentokráte ztvárnili Sodenskou bitvu na pahorku podporovanou čaroději, kde krásné paní Yennefer přišla o svůj zrak.
Potlesk trval velmi dlouho a publikum se dožadovalo dalšího přídavku. Byl jim nabídnut kus z milostného života zaklínače Geralta, což vzbudilo u diváků ohlas nebývalý. Všichni se dokonale pobavili.
Na celé širá okolí padla noc. Jen ještě Novohradské ulici pulzovali životem. Pomalu se město uklidňovalo a jeho obyvatelé se chystali k spánku.
Na noc se mračna rozplynula a já mohla pozorovat milióny hvězd zářící na obloze. Byl to tolik náročný den a přesto mě jejich svit láká k chvilce zastavení a popřemýšlení nad jejich krásou.
Vzbudila jsem se do uslzeného rána. Prší, zase prší, jakoby nestačilo, že mám oblečení mokré a od bláta z předchozího dne. Tohle počasí mě zachvíli zničí. A mám toho dnes tolik na práci. Má přijet král a na jeho počest se bude konat turnaj nejlepších válečníků v zemi. Bude tu tolik lidí a každý něco ví. Občas stačí jen trochu poslouchat lidi kolem sebe. Král dorazil. Musím rychle dojít pro toho hřebce, kterého pro něj má Dijskru připraveného. Všechno prostě odřu já.
Schyluje se ke konečné bitvě. Redánie musí vyhrát. I já se jí zúčastním. Nemám na zbyt. Tolik lidí již padlo.
Ten generál je naprostý … .Musíme něco podniknout jsou v ohromné přesile a o to nevidí. Žoldáci se bojí z očí jim kouká strach a za chvíli ztratí zbytek kázně. Za Redánii…………….. !!!!
Au ta bolest. Zatmělo se mi před očima, padám do tmy………co to se mnou je???….kde jsem…