Komunikace o komunikaci 2
theory.png

…aneb V čem je problém?
Následující text je jedním z příspěvků do sborníku larpové konfernece Odraz 2012. Autor v něm popisuje část výsledků své diplomové práce o larpové subkultuře a snaží se pojmenovat a navrhnout, jak řešit některé problémy, které jsou pro současnou larpovou scénu aktuální - nedostatek hráčů, (ne)vstřícnost webových stránek, (ne)možnost spolupráce na společném projektu, špatně nastavené priority, plány a cíle, špatnou komunikaci přes média nebo často proklamovanou neuchopitelnost larpu.
Autorem je Filip "Drirr" Appl.

Sdílet: Facebook


Je společný oběd jen utopií?

Taková kritika se samozřejmě lehce píše, ale je nutné upozornit na tu druhou stranu mince. Totiž již naznačený problém nedostatku zdrojů. Zde se nám tak trochu vymstil ten všespásný internet. Sice urychlil vývoj subkultury a umožnil nám rychle se dopracovat k současnému: „chceme do toho víc zapojit veřejnost, jinak za chvíli zanikneme“, ale zatímco ideologický posun byl díky internetu urychlen, hmotné vybavení nestíhá. A tak plni ideálů stojíme v bitvě za známý a hraný larp. Bohužel je to quijotovské snažení, protože místo meče máme srolované noviny a místo helmy kbelík od růžové barvy, zatímco bychom potřebovali pořádný meč a přilbu. Tedy alespoň pokud chceme, aby se do naší armády přidávali další bojovníci. Řada respondentů uvedla, že mají v plánu na webu zapracovat.

Bohužel z nich také vypadlo, že to mají v plánu už několik let. Chybí peníze, chybí lidi, chybí vůle. Chybí správné priority. Na první pohled se ukazuje jako největší problém nedostatek programátorů, grafiků a peněz. Tady se nabízí možnost, kterou v nějaké míře uvedli prakticky všichni respondenti: pokud nedokážou jednotlivé organizace vytvořit vlastní kvalitní prezentaci, uvařme si nějaký ten společný webový projekt. Bohužel společná spolupráce (na čemkoliv jiném než na konkrétní hře) je také kapitola sama pro sebe.

V diplomové práci jsem se toho dotknul jen letmo, ale i tak bylo vidět, jak palčivá (7) je to otázka. Téma, o kterém se pořád mluví, ale nikdy se nevyřeší. Zajímavé na tom je, že všichni by nějakou společnou iniciativu uvítali (viz diplomové rozhovory), ale všichni zároveň dodávají, že je to věc zhola nemožná. Ovšem čím víc diskuzí na tohle téma jsem absolvoval, tím víc mám pocit, že je to spíš všeobecná lenost a nechuť pouštět se do něčeho skutečně vážného, než že by byl opravdový problém něco takového napříč komunitou domluvit. Nicméně ať už se podaří uskutečnit nějaký společný projekt nebo ne, fakta jsou celkem jasná – máme tu řadu webů a online projektů, které mají nějaký smysl pro komunitu a mohou sloužit i jako centrální informační zdroje (8), ale žádný portál určený primárně pro návštěvníka (a nemusí to být nutně jen zájemce o hru, ale třeba i novinář, úředník apod.). A poměrně častý názor, že přece stačí mít stránky hybridní (což prakticky znamená komunitní stránky s jednou stranou, která popisuje, co je to larp), se jeví jako chybný a nefunkční, neboť webu, který není uzpůsobený veřejnosti už od základů, jedna stránka s několika větami o tom, co je to larp, moc nepomůže.

Zákazníci chtějí mluvit s kuchařem

Pojďme k dalšímu problému, který už jsem naznačil výše. Možnosti, které larpové organizace mají, totiž reálně zaostávají za faktickým vývojem subkultury. Internet urychlil ideologický posun. Stal se prostředím, ve kterém bylo možné efektivně zformovat cíle a začít s larpem pracovat systematičtěji, ale tomuto rychlému vývoji bohužel nestačila materiální a lidská základna komunity. A tak tu máme velké plány a sny, které se snaží protlačit larp jako uměleckou činnost, ale zároveň nemáme prostředky ani lidi na to, aby tyto plány plnili. Jedním ze základních problémů, který existuje v současné činnosti, je s tím související špatné plánování. Organizace chtějí napéct co nejvíc a co největších koláčů, které ale následně nedokážou prodat (protože na to nemají znalosti, lidi či finance) místo toho, aby zamakali na jednom koláči, který budou cíleně nabízet vybrané skupině a až postupně nabídku rozšíří ke stále větší a větší části populace. Není se pak čemu divit, že se každotýdenní akce (9), které pořádá například Larpard, potýkají s nedostatkem lidí. Ony se totiž potýkají i s nedostatkem organizátorů (příliš koláčů a málo kuchařů i zákazníků = mrhání energií na příliš vysoké cíle).

Ve výzkumu jsem se zabýval čtyřmi internetovými komunikačními kanály – weby, e-mailem, diskusními servery a Facebookem (jako v podstatě jedinou opravdu masově funkční sociální sítí). Současná etapa fungování subkultury se vyznačuje nutností používat všechny tyto kanály, přičemž e-mail představuje prvek spolehlivosti, web je prvkem serióznosti a zdrojem informací, diskusní fóra jsou už z názvu prvkem pro podrobnou diskusi a Facebook je virtuálním obrazem larpové sítě (tak jak už ji vlastně naznačil M. Buchtík) a asi nejefektivnějším internetovým šiřitelem myšlenky (přičemž byl ale označován za nástroj nespolehlivý).

Zde se dostávám k jedné z nejdůležitějších strategií, která ale pro čtenáře tohoto textu nebude nic objevného. Tím jednoduchým receptem je osobní přístup. Právě ten totiž řeší řadu problémů v komunikaci. Úspěšnost osobního kontaktu je i jedním z důvodů, proč má Facebook tak obrovský úspěch. Prostě proto, že velmi věrně (nikoliv dokonale samozřejmě) nahrazuje osobní komunikaci. Internet je podle respondentů platforma sama o sobě nedostačující. Pokud chtějí larpeři získat nové členy komunity, pouze přes internet se jim to povede jen stěží. Na druhou stranu poměrně široký záběr při osobní komunikaci je také neefektivní. Společnost je ve své naprosté většině konzervativní a pasivní a participační aktivita larp ji ani nemůže zaujmout. Proto je nutné při osobní komunikaci (podobně jako při komunikaci na internetu) důsledně vybírat cílové skupiny a komunikovat s lidmi, kteří mají pro takovou aktivitu předpoklady (divadelníci, skauti, lidé co dělají outdoor sporty apod.). Opět – banální – říkáte si. Bohužel tato banální poučka je ve značné míře stále ignorována a setkáváme se se snahou o široký a přitom logicky nefunkční rozptyl komunikace. Osobně se domnívám, že pokud je opravdu jedním z cílů většiny respondentů, udělat z larpu minoritní, ale fungující a obecně uznávanou uměleckou aktivitu (k čemuž potenciál má), je cestou například daleko masivnější spolupráce s divadly, divadelníky a improvizátory.

Jak jen tu chuť popsat…

Poslední, čemu bych se rád věnoval, jsou média a s tím související věčná neuchopitelnost larpu. (10) Podle respondentů dnes larpeři neumí správně zacházet s médii a mediálním světem. Neumí si najít cesty jak do médií proniknout a neumí vytvořit takovou zprávu, která zaujme a přitom se vyhne podporování zažitých stereotypů a předsudků. Základním problémem je fakt, že většina mediálních zpráv je dílem samotných larperů, než že by je nějakou zásadní iniciativou vytvářel sám novinář. Bohužel larpeři ale nedokážou předat médiím takovou informaci, která by čtenáře zaujala. Na jedné straně se tak zvyšuje snaha s novináři komunikovat a roste počet informací, ale na straně druhé roste problém nedostatečných znalostí pro vedení kvalitní komunikace. Druhou věcí je fakt, že díky redakčnímu obsahu v médiích (ať už celostátních, tak regionálních) se počet hráčů larpu s velkou pravděpodobností nezvýší. V tomto případě jde o jiný uváděný cíl, kterým je jakási abstraktní snaha zvyšovat povědomí společnosti o naší aktivitě.

Bohužel tento cíl je viditelně příliš neuchopitelný, těžko realizovatelný a souvisí s výše uvedeným problémem špatného plánování a vytyčování cílů. Podle respondentů je larp těžko komunikovatelný i kvůli své podstatě. Ta je prý velmi těžko vysvětlitelná na krátkém prostoru. Osobně s tímto většinově rozšířeným názorem nesouhlasím. Zdá se mi, že larpeři si z larpu udělali své bytostně intelektuální dokonalé dítě, které přece není možné ve zkratce vysvětlit obyčejným smrtelníkům, protože ti jsou příliš hloupí na to, aby ho pochopili. Už tu byly a jsou projekty, které ukazují, že to vysvětlit jde (ostatně společnost je plná „divných“ nových zábav, které jsou nějak vysvětlovány a přijímány. Nebo vám opravdu přijde, že iniciativy jako geocaching nebo třeba rychle se rozvíjející CouchSurfing jsou z principu o tolik jednodušší koncepty než larp?).

Problém je podle mě opravdu spíše v tom, komu larp vysvětlujeme a jak ho vysvětlujeme. V okamžiku, kdy v Deníku nebo v Mladé Frontě dokazujeme obyčejnému konzervativnímu českému člověku, že jsme normální, když si hrajeme na elfy, je asi něco špatně. Pokud se ale protlačíme do skautských / divadelních / outdoorových / studentských a dalších časopisů. Pokud budeme s aktivními lidmi komunikovat třeba na CVVZtkách, jak radí Jezevec, nebo budeme dělat prezentace a ukázky na školách a v DDM a to všechno s tím, že umíme odkázat na relevantní a přívětivý zdroj informací na webu, jsem přesvědčen, že to bude mít výsledky. (11) Tomu samozřejmě musí dále odpovídat i další (ale už komunitní) servis: síť na Facebooku (která je už nyní docela masivní a postupně na ní bude možné hezky zmapovat, jak zhruba vypadá profesionalizovaná část larpové subkultury), databáze her a názorů na ně, prolinkované lokální vstupní brány s minimálními bariérami (weby) a na ně navázané stálé komunity ochotných a otevřených lidí (a zde si neodpustím rýpnutí: Navzdory tomu, co si často myslíme, nejsme takoví. Elitářské chování řady z nás často odrazuje od spolupráce nejen undergroundovou část komunity, ale nepřispívá ani k dobrému prvnímu dojmu u nováčků). (12)

Dezert na závěr

V tomto textu jsem se pokusil kritickým okem zhodnotit vybrané výsledky mé diplomové práce. Text byl spíše zamyšlením nad vybranými (ale již známými) tématy než objevováním nových myšlenek. Mým cílem nebylo objevit nový geniální koncept (opravdu se o to potřebujeme snažit?) nebo nabídnout dokonalá řešení. Jednoduše jsem chtěl posunout diskuzi k tématům, která jsou dle mého názoru důležitá. Ačkoliv si nemyslím, že by larp mohl v nejbližších letech zaniknout, rozhodně nemám dobrý pocit z toho, že česká společnost objevuje řadu jiných aktivit, přičemž larp jako obrovsky přínosná činnost se stále krčí tam někde v rohu. On se asi bude krčit vždycky, ale bylo by fajn, kdyby alespoň někdo věděl, že tam je. Pak se totiž i nám tvůrcům bude tvořit o dost lépe.


Poznámky v textu

7) A nejen palčivá, ale i vysmívaná, zpochybňovaná, diskutovaná a přitom stále nikoliv seriózně uchopená.
8) V práci se centrálním informačním zdrojům věnuji na stranách 66 – 67.
9) A seriozně dodávám, že nejde pouze o larpy, ale o řadu jiných aktivit.
10) Také médiím je v práci věnována jedna kapitola. (Appl 2012: 51 - 52).
11) A to nemluvím o možnosti proniknout do sféry komerční, což je ale zcela samostatná diskuse, které se záměrně vyhnu.
12) Zajímavý fenomén. Z toho se mi zdá (a nejde o výzkumem podpořená fakta, pouze o můj dojem), že zatímco undergroundová část subkultury odrazuje zcela přímo svou neskrývanou uzavřeností, profesionalizovaná část (my) odrazuje daleko rafinovaněji a to svým elitářstvím, intelektuální hyperkritičností, která může být často vnímána jako arogance („my jsme ti, co tomu larpu rozumí“).


Autor:
S larpy (či spíše dřevárnami) jsem začal v roce 2001. Během svého působení na larpové scéně (ve východočeské skupině Potkani) jsem odehrál desítky outdoor i indoor her a pod několik akcí jsem se podepsal jako organizátor (největší z nich byla série z prostředí světa A. Sapkowského, Křest ohněm). V současnosti už se věnuji larpům pouze jako jedné ze svých četných aktivit. Připravil jsem několik komorních her (Bůh s.r.o., Memento mori) a v průběhu roku 2011 vypracoval magisterskou diplomovou práci na téma larpové subkultury a její vnější komunikace.


Publikováno 30. 5. 2012

Diskuze

Add a New Comment
Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License