Chvalkovický puťák 2012

Kdy: druhá půlka srpna
Kde: Chvalkovice
Pořádá: DrD Jaroměř
Počet hráčů: 12
Vstupné:
Účast:
Vlastní stránky: http://www.drd-jaromer.estranky.cz/clanky/letni-tabor.html
Kontakt: zc.manzes|lohkaj#zc.manzes|lohkaj

Legenda

Osudy Černé legie (452)

Poté co legie opustila služby Paní a přeběhla na stranu Povstalců jste zažili těžké časy. Pusinka to, co zbylo z legie odvedla z Klepavkova na sever, rozhodnuta rozmnožit své síly. Země zde na Západě nebyly ještě pod přímým vlivem Impéria, bylo zde mnoho mocných vládců, nezávislých a dostatečně chytrých aby si uvědomili, že Paní jednou upře svůj zrak i sem. Bohužel to bylo dřív než kdokoliv z vás čekal.

Paní na své bývalé vojáky nezapomněla. Po zničení Jalovce zde ustanovila místokrále a začala podnikat kroky, aby zde rozšířila svou mocenskou základnu. Zbytek vojáků legie co přežil poslední obranu v Medákově na straně Paní se začlenil do imperiální armády. Lapení na dálku legii sledovali a když přišel čas tak udeřili. Několikrát vás během let dostihli na různých místech, která byla později zničena a vy jste byli nuceni hledat nový domov a ochranu.

Nakonec, po mnoha strastech a mnoha ztracených druzích, jste se uchýlili na poslední místo kde by vás hledali. Na Planinu strachu. Snad má Pusinka skutečně nějakou moc. Pustina vás přijala, nechala vás projít, umožňuje vám žít zde v bezpečí, alespoň prozatím. Tvorové co zde žijí, se stali vašimi spojenci. Není vás mnoho, snad pár desítek, ale je to základ. A máte na své straně Bílou Růži. Pokud legenda nelhala, Paní bude nakonec znovu poražena.

Za ty roky se zní stal dobrý stratég, mnohokrát vám svojí bystrostí zachránila životy. Navázala postupně spojenectví s několika skupinkami rebelů, kteří se zde schovávali už od bitvy v Kráse. Planina je vaše základna, mnoho lidí však máte rozeseto po celém západě. Nejvýznačnější z nich je pán Bašta, vládce lidnatého města, který se odmítl podřídit Lapených když za ním přišli s nabídkou spolupráce. Otevřená válka na sebe nenechá dlouho čekat.

Šepta se nyní stala druhou nejmocnější osobou v celé říši. Dostala na starost západní provincie, kde má vést ofenzivu. Zatím zde nemá mnoho lidí, to se však již brzy změní. Paní se po vítězství v Jalovci, kde se vypořádala se svým manželem, uchýlila zpět do bezpečí Krásy. Zde vybudovala novou armádu, jejíž velení nyní svěřila Šeptě. Spolu s Pírkou jsou poslední dvě Lapené v Impériu. Cesta zahynul během obléhání Černého hradu.

V Díře (současnost) (452)

Jednoho dne na Planinu dorazil jezdec. Posel z východu. Znal heslo - Talismany. Byl to šedivý stařec, hledal kapitána Černé legie. Přijel z Vesla. Kapitánovi dal balíček z nepromokavého plátna, který měl chránit obsah i před koncem světa. Nevážil moc. Otevřeli jste balíček, rukopis nepoznáváte, na konci chybí podpis. Začnete číst:

Příběh z dávných časů

+ pokračuj

- skryj

Žena zase nadávala. Bomán si protřel skráně. Pulsování neustávalo. Zakryl si oči. „Saitá, seitá, suitá,“ zasyčel tiše a vztekle.
Kousl se do jazyka. Nesesílal na svou ženu kletby. Důstojně a pokorně snášel důsledky mladické nerozvážnosti. Ale to pokušení! Sama ho popouzela!
Dost, blázne! Věnuj se té zatracené mapě.
Ani Jasmína, ani bolest hlavy nepolevovaly.
„Hrom do toho!“ Odsunul těžítka z rohů mapy, natočil tenký kousek hedvábí na skleněný váleček, který zasunul do násady napodobeniny starožitného kopí. Násada byla díky častému dotýkání naleštěná, jen se blýskala. „Písečník by na to přišel za minutu,“ zabručel.
Zatnul zuby. Vřed mu připomněl palčivou bolest. Čím blíže byl rozuzlení, tím větší hrozilo nebezpečí. Nervy měl napnuté k prasknutí. Bál se, že zkolabuje dřív, než překoná poslední překážku, že ho zničí vlastní zbabělost a jeho život přijde nazmar.
Třicet sedm let prožitých ve stínu katovy sekery je dlouhá doba.
„Jasmína,“ zamumlal. „Je těžké říkat bachyni krásko.“ Otevřel prudce dveře a zavolal dolů: „O co jde tentokrát?“
O totéž jako pokaždé. Hudrování, které nemělo žádnou spojitost s pravou příčinou její nespokojenosti. Rušila ho při studování mapy. Byla to odplata za nenaplněné představy, které o jejich společném životě měla.
Ve Vesle se mohl stát váženým člověkem. Mohl jí poskytnout velký dům plný přeuctivého služebnictva. Mohl ji oblékat do šatů ze zlata. Mohl její tučné tělo krmit celé dny masem. Místo toho si vybral život učence tajícího jméno i povolání a stáhl ji s sebou do této nevlídné, ponuré krajiny Starého lesa. Nedal jí nic než bídu, mrazivé zimy a ponižování od Věčné stráže.
Bomán sešel po úzkém, rozvrzaném, rozpadajícím se schodišti dolů. Počastoval ženu nadávkou, uplivl si a do vysušené daně jí vtiskl stříbrňák. Aby ji dostal na chvíli z domu, poslal ji koupit, aspoň pro jednou, něco pořádného k večeři. Ponižování? pomyslel si. Já ti povím, co je to ponižování, ty stará vráno. Já ti řeknu, jaké to je žít v neustálém nářku, s ošklivým starým pytlem vyčpělých mladických snů…
„Nech toho, Bománe,“ zamumlal. „Je to matka tvého syna. Dej jí, co jí patří. Ona tě nikdy nezradila.“ Když nic jiného, stále sdíleli naději v podobě mapy na kusu hedvábí. Bylo pro ni těžké čekat, když neměla zdání, jak daleko pokročil. Věděla jen to, že ani po téměř čtyřiceti letech nepřineslo pátrání žádný hmatatelný výsledek.
U dveří krámku zacinkal zvonek. Bomán se rychle začal tvářit jako prodavač. Tlustý, malý, plešatý mužík s žilnatýma rukama založenýma na prsou se vydal vstříc zákazníkovi. „Zbožíku!“ Mírně se uklonil. „Nečekal jsem tě tak brzo.“
Zbožík byl obchodník z Vesla a přítel Bománova syna Zdara. Byl otevřený, čestný a způsobný. Bomán byl přesvědčen o tom, že sám se v mládí vyznačoval týmiž vlastnostmi.
„Neplánoval jsem, že se objevím tak brzo, Bome. Ale lidi začali šílet po starožitnostech. Sám to pořádně nechápu.“
„Chceš další zboží? Už zase? Vždyť mi vybílíš celý krám.“ Tiché postesknutí, že bude tím pádem muset doplnit zásoby, což ho odvede od zkoumání mapy, zůstalo nevyřčeno.
„V Tyranii to letos vře. Nebuď líný, Bome, když na tom můžeš něco trhnout. Za rok může být obchod stejně mrtví jako Lapení.“
„Oni nejsou… Možná jsem už moc starý, Zbožíku. Už mě nebaví dohadovat se s Písečníkem. Hergot. Před deseti lety jsem to vyhledával. Pořádnou hádkou se dala zabít nuda. Kopání mě taky ničí. Jsem vyčerpaný. Chci si jenom sednout dívat se, jak ubíhá život,“ brblal Bomán a mezitím začal připravovat nejvýstavnější starožitné meče, části výzbroje, amulety a jeden velice zachovalý štít. Bedýnku s hroty šípů, na kterých byly vyryté růže. Dvě kopí se širokým ostřím a starožitné bodce nasazené na replikách oštěpů.
„Můžu ti poslat nějaké lidi. Ukážeš jim, kde mají kopat. Budu ti platit provize. Nebudeš muset vůbec nic dělat. To je zatraceně dobrá sekera, Bome. Telkurská? Mohl bych prodat celé hromady telkurských zbraní.
„Tohle je telušské.“ Zabolel ho vřed. „Ne. Nechci pomocníky.“ Právě tohle potřeboval. Bandu mladých nadšenců, kteří mu budou stát za zády, až bude provádět své výpočty.
„Byl to jen návrh.“
„Promiň. Nevšímej si mě. Ráno jsem se nepohodl s Jasmínou.“
„Nenašel jsi něco, co by mělo spojitost s Lapenýma?“ zeptal se Zbožík opatrně.
Celá ta léta se Bomán přetvařoval a předstíral, že z nich má hrůzu. „Lapení? Copak jsem blázen? Nedotkl bych se toho,nechal bych to Dozorci.“
Zbožík se spiklenecky usmál. „Jistě. Nechceme urazit Věčnou stráž. Přesto… Ve Vesle je jeden muž, který by dobře zaplatil za cokoli, co by mohlo patřit některému z Lapených. A zaprodal by duši, aby získal něco, co náleželo Paní. Je do ní zamilovaný.“
„Takových bylo.“ Bomán uhnul před pohledem mladšího muže. Co všechno mu Zdar prozradil? Byla to snad jedna z Písečníkových lstí? Čím byl Bomán starší, tím méně ho ta hra bavila. Pod tíhou dvojího života mu povolovaly nervy. Byl v pokušení všechno přiznat, jen aby se mu ulevilo.
Ne, k sakru! Vložil do toho příliš mnoho. Třicet sedm let. Kopal a hrabal každou minutu. Přetvařoval se a předstíral. Žil v největší chudobě. Ne. Nemohl to vzdát. Ne teď. Ne, když byl tak blízko.
„Já ji svým způsobem taky miluju,“ přiznal se. „Ale neztratil jsem zdravý rozum. Kdybych něco našel, zařval bych na Písečníka tak hlasitě, že bys to slyšel až ve Vesle.“
„Dobře. Necháme to být.“ Zbožík se usmál. „Konec tlachání.“ Vytáhl kožené desky. „Dopisy od Zdara.“
Bomán po nich netrpělivě hmátl. „Nedal o sobě vědět od té doby, co jsi tu byl naposledy.“
Můžu začít nakládat, Bome?“
„Jasně. Dej se do toho.“ Roztržitě vytáhl z přihrádky seznam stávajícího zboží. „Označ všechno, co si vezmeš.“
Zbožík se mile usmál. „Tentokrát beru všechno, Bome. Jen si řekni cenu.“
„Všechno? Polovina jsou jen krámy.“
„Říkal jsem ti, že všechno co souvisí s Tyranií, jde na dračku.“
„Viděl jsi Zdara? Jak se má?“ Byl v polovině prvního dopisu. Syn v něm nesděloval nic důležitého. Byl to formální dopis o všedních věcech. Povinný dopis syna rodičům, který nedokázal překlenout vzdálenost, jež je dělila.
„Je chorobně podezíravý. Na univerzitě se nudí. Čti dál. Najdeš překvapení.

„Byl tady Zbožík,“ řekl Bomán. Usmíval se a netrpělivě přešlapoval
„Ten zloděj?“ zamračila se Jasmína. „Doufám, že zaplatil.“ V jejím tučném, rozplizlém obličeji se zračila neustálá nespokojenost. A když otevřela ústa, vyjadřovala ji i slovy.
„Přinesl dopisy od Zdarka. Tady jsou.“ Podal jí balíček. Pak už to nevydržel. „V létě přijede domů.“
„Domů? To přece nejde. Co jeho místo na univerzitě?“
„Dostal volno. Přijede na celé léto.“
„Proč?“
„Aby mohl být s náma. Aby nám pomohl v krámě. Aby měl klid na dokončení závěrečné práce.“
Jasmína něco zabručela. Dopisy si nepřečetla. Neodpustila synovi, že sdílel otcův zájem o Tyranii. „Vím co tady bude dělat. Bude s tebou čmuchat tam, kde čmuchat nemáte, že jo?“
Bomán přes výkladní skříň krámku pohlédl kradmo k obloze. Tam byla omluva pro jeho stihomam. „Letos je rok komety. Duchové Lapených povstanou, aby truchlili nad úpadkem Tyranie.“
Letošního léta to bude už desátý návrat komety, která se objevila v okamžiku Tyranovi záhuby. Lapení o sobě dají pořádně vědět.
Bomán byl svědkem jedné jejich lamentace. Stalos e tak v létě toho roku, kdy přišel do Starého lesa, dlouho předtím, než se narodil Zdar. Když se duchové promenádovali Mohylovou zemí, bralo to dech.
Vzrušením se s mu stáhl žaludek. Jasmíně se to nebude líbit, ale tohle léto je osudové. Konec dlouhého pátrání. Chyběl mu poslední klíč. Když ho najde, bude moci navázat spojení a začít sbírat plody svého snažení, a ne už jenom přinášet oběti.
Jamuna se ušklíbla. „Proč jsem si tě brala? Matka mě varovala.“
„Mluvíme o našem synovi, ženská. Jediném synovi.“
„Ale, Bome, neobviňuj mě, že jsem krutá. Samozřejmě že ho jaksepatří přivítám. Copak ho nemám taky ráda?“
„Neškodilo by, kdybys to dala najevo.“ Bomán se rozhlédl, co mu zbylo ze zásob. „Zůstaly tady jenom ty nejhorší krámy. Moje staré kosti mě bolí jen při pomyšlení na to, že budu muset zase kopat.“
Kosti ho bolely, ale duše se radovala. Nutnost doplnit zásoby byla přijatelnou omluvou pro to, aby se mohl potulovat kolem hranice Mohylové země.
„Můžeš jít hned.“
„Snažíš se mě vystrnadit z domu?“
„Srdce by mi to neutrhlo.“
Bomán si povzdechl a přejel krámek očima. Pár kousků zrezivělé výstroje, zničené zbraně, přilba, která byla k ničme, protože jí chyběl trojúhelníková vsadka charakteristická pro důstojníky Tyranie. Kosti pěšáků a stoupenců Bílé Růže, o které se sběratelé nezajímali.
Je to zvláštní, napadlo ho. Proč nás tolik přitahuje zlo? Bílá Růže byla větší hrdinka než Tyran nebo Lapení. A přitom na ni všichni, kromě Dozorcových mužů, zapomněli. Každý rolník dokáže vyjmenovat polovinu Lapených. Mohylovou zemi, kde je zlo pochováno, hlídají vojáci, ale kde je hrob Bílé Růže, nikdo neví.
„Ani tady, ani tam,“ zabručel Bomán. „Je na čase dát se do díla. Tady, tady. Lopata. Kouzelný proutek. Brašny…Možná měl Zbožík pravdu. Možná bych si měl najít pomocníka. Kartáče. Aby mi pomáhal tohle všechno nosit. Teodolit. Mapy. Ty nesmím zapomenout. Co dál? Značky. Jasně. Ten mizera Men Fu.“
Nacpal věci do brašny a ověšel se nářadím. Uchopil lopatu, hrábě a teodolit. „Jasmíno. Jasmíno! Pojď mi otevřít ty zatracené dveře.“
Vykoukla zpoza závěsu, který odděloval krám od obytných místností. „Měl sis je nejdřív otevřít a teprve pak to všechno na sebe navěšet, chytráku.“ Důstojnou chůzí došla ke dveřím. „Kdy se konečně naučíš dělat věci tak, jak máš, Bome? Asi dne po mém pohřbu.“
Vyšel na ulici. „Budu dělat všechno tak, jak mám, už v den, kdy umřeš. Ale věř si, čemu chceš. Doufám, že budeš v hrobě dřív, než změníš názor,“ bručel cestou.

Po dvou týdnech jste po návratu z jedné průzkumné výpravy našli na stole ležet další balíček z nepromokavého plátna:

Bomán se zadíval do hledáčku teodolitu na vrchol Velké mohyly. Pak o krok ustoupil, zapsal si naměřený úhel a otevřel jednu ze svých nedokončených map. Tady vykopal tu telkurskou sekeru.
Země zde byla mírně zvlněná, což bylo dobře, protože to znamenalo méně podzemní vody, která by mohla zničit zakopané vzácnosti. Ale nacházela se zde řada rostlin. Zakrslé duby, divoké růže a jedovatý břečťan. Především jedovatý břečťan. Bomán ten ohavný plevel nenáviděl. Už při samotném pomyšlení na něj se začal škrábat.
„Bománe.“
„Co je?“ otočil se a zvedl hrábě.
„Uh. Uklidni se, Bome.“
„Co to děláš? Takhle se přikrást. To není sranda, Písečníku. Chceš, abych ti z obličeje seškrábl ten pitomý úsměv?“
„Ho, ho. Dneska nejsme v nejlepší náladě, co?“ Písečník byl hubený stařík v Bománově věku. Měl propadlá ramena a skloněnou hlavu, jako by větřil stopu. Na hřbetech rukou měl vystouplé modré žíly. Kůži mu pokrývaly jaterní skvrny.
„Co, k čertu, čekáš? Přijdeš a jen tak na člověka vyskočíš z křoví.“
„Z křoví? Z jakého křoví? Máš špatné svědomí, co?“
„Písečníku, snažíš se mě nachytat od dob, kdy byl měsíc ještě zelený. Proč toho nenecháš? Nejdřív mi nadává Jasmína, pak mi Zbožík vykoupí celý krám, takže musím jít vykopat nové zásoby, a teď se mám handrkovat s tebou? Jdi pryč. Nemám na to náladu.“
Písečník se křivě usmál a odhalil pahýly hnijících zubů. „To, že jsem tě nenachytal, Bome, neznamená, že jsi čistý. Jen to znamená, že jsem tě nikdy nepřistihl.“
„Kdybych nebyl čistý, musel bys být zatraceně hloupý, abys mě za těch čtyřicet let nechytil. Sakra, proč nám oběma neulehčíš život?“
Písečník se dal do smíchu. „Brzy tě nechám nadobro být. Posílají mě na odpočinek.“
Bomán se opřel o hrábě a pozorně se na vedoucího Stráže podíval. Písečník vydával nakyslý zápach. „Opravdu? To je mi líto.“
„To určitě. Ale můj nástupce bude možná chytřejší než já a chytí tě.“
„Dej s tím pokoj. Víš, co dělám? Snažím se zjistit, kde padli telkurští rytíři. Zbožík chce výstavní kousky. To nejlepší, co bych mohl udělat, by bylo jít tam a dát ti tak záminku pro to, abys mě oběsil. Podej mi tamten proutek.“
Písečník mu ho předal. „Vyloupit mohyly? To ti poradil Zbožík, co?“
Bománovi se podél páteře zabodly ledové jehly. To nebyla jen náhodná otázka. „Musíme to dělat pořád? Neznáme se už dost dobře? Budeme si dál hrát na kočku a na myš?“
„Mě to baví, Bome.“ Písečník ho následoval na zarostlý pahorek. „Chci to tady nechat vyčistit. Ale nemám na to lidi, ani peníze.“
„Mohl bys vyčistit přesně tohle místo? Chci tady kopat a roste tu ten jedovatý břečťan.“
„Ach, dávej si na něj pozor, Bome.“ Písečník se zachechtal. Bomán se každé léto rozčiloval kvůli tomu, že musí zápolit se zdejší vegetací. „Co se týče Zbožíka…“
„S lidmi, kteří chtějí porušovat zákony, neobchoduju. To je má odvěká zásada. Nikdo už na mě s takovýma věcma nechodí.“
„Vyhýbavá odpověď, ale beru ji.“
Bománův proutek sebou začal trhat. „tady je to. Přímo uprostřed.“
„Víš to jistě?“
„Podívej se, jak poskakuje. Museli je zakopat do jedné velké díry.“
„Co se týče Zbožíka…“
„Co s ním hergot? Chceš ho pověsit? Udělej to. Jen mi dej čas, abych si našel někoho jiného, kdo bude stejně dobře odebírat moje zboží.“
„Nechci nikoho věšet, Bome. Jen tě chci varovat. Ve Vesle se říká, že je zastáncem zmrtvýchvstání.“
Bomán upustil proutek a zalapal po vzduchu. „Opravdu?“
Dozorce si ho pozorně prohlížel. „Jenom se to říká. Slýchám spousty různých klepů. Myslel jsem si, že bys to měl vědět. Svým způsobem jsme si docela blízcí. Za ta léta, co se tady setkáváme.“
Bomán zvedl olivový proutek. „Jo. Na mou čest, nikdy se o tom ani slůvkem nezmínil. Heleme se! To je na mě docela velké sousto.“ Sousto, které vyžaduje spoustu přemýšlení. „Neříkej nikomu, co jsem objevil. Ten zloděj Men Fu…“
Písečník se zase začal smát. Jeho veselí mělo zlověstný nádech.
„Líbí se ti tvoje práce, že jo? Myslím tím trápit lidi, kteří se neodváží bránit.“
„Pozor na jazyk, Bome. Mohl bych tě klidně vzít k výslechu.“ Písečník se otočil a kráčel pryč.
Bomán se mu šklebil za zády. Samozřejmě že se Písečníkovi jeho práce líbila. Mohl si hrát na všemocného. Mohl komukoli provést cokoli, aniž by se za to musel zodpovídat.

Když byl Tyran a jeho nohsledi poraženi a pohřbeni v mohylách za zdmi zpevněnými nejdůmyslnějšími kouzly, jaká tehdy existovaly, založila Bílá Růže Věčnou stráž. Stráž, která nebyla nikomu podřízená a měl zabránit zmrtvýchvstání zla drženého pod zemí. Bílá Růže znala dobře lidskou povahu. Vždy se najdou tací, kteří uvidí prospěch v tom, když Tyrana využijí nebo ho budou podporovat. Vždy se najdou lidé uctívající zlo, kteří se budou snažit osvobodit jeho nejvyššího představitele.
Zastánci zmrtvýchvstání se objevili téměř tak rychle, jak na hrobech vyrašila tráva.
Že by Zbožík byl jedním z nich? Bomán přemýšlel. Jako bych neměl dost starostí. Písečník se mi teď pověsí na krk.
Bomán neměl zájem oživit staré zloduchy. Chtěl se jen s některým z nich spojit, aby si ujasnil staré záhady.
Písečník mu zmizel z dohledu. Měl před sebou kus cesty, než dojde ke kasárnám. Tento čas hodlal Bomán využít k pozorování zakázaného území. Znovu zaměřil Teodolit.

Mohylová země nevypadala jako oblast velkého zla. Byla dost zanedbaná. Čtyři století zde rostla vegetace a foukal vítr, což zcela znehodnotilo někdejší úchvatné dílo. Mohyly a tajemnost upravené krajiny se ztrácely v keřích, které na ní vyrostly. Věčná stráž už neměla prostředky k tomu, aby mohla Mohylovou zemi udržovat. Dozorce Písečník podnikal proti působení času a přírody jen zoufalé nárazové akce.
Pořádně se tu však nedařilo ničemu. Rostliny byly pokroucené a zakrnělé. Přesto dokázaly často zakrýt obrysy mohyl, menhirů a náhrobků, které ukazovaly, kde leží Lapení.
Bomán strávil celý život tím, že zjišťoval, která mohyla patří komu, kdo kde leží a kde stál který menhir a náhrobek. Jeho mapa, to mistrovské dílo a hedvábný poklad, byla téměř hotová. Už se mu skoro podařilo ten uzel rozmotat. Byl tak blízko, že cítil pokušení vyzkoušet to dřív, než bude skutečně připravený. Ale nebyl blázen. Hodlal si počkat na to nejsladší mléko od nejlepší krávy. Nemohl si dovolit udělat chybu. Na jedné straně stál Písečník, na druhé vražedné zlo.
Ale kdyby se mu to podařilo… Ach, kdyby se mu to tak podařilo. Kdyby navázal kontakt a vyzvěděl ta tajemství… Úžasně by to obohatilo lidské vědění. Stal by se nejmocnějším žijícím čarodějem. Jeho sláva by se šířila jako vítr. Jasmína by dostala všechno, čeho se domáhala za to, že se celý život obětovala. Kdyby se mu to podařilo.
K čertu, dokáže to! Ani strach, ani vysoký věk mu v tom teď nezabrání. Už jen pár měsíců a získá poslední klíč.
Bomán žil ve lži tak dlouho, že často lhal sám sobě. Dokonce i v nejupřímnějších chvílích si odmítal přiznat, co je jeho hlavní pohnutkou. Přitahovala ho Paní. Už od samotného počátku. To s ní chtěl navázat kontakt. Díky ní byly staré spisy tak neuvěřitelně vzrušující. Ze všech vládců Tyranie byla nejvíce záhadná, nejvíce opředená tajemstvím a nejméně popsaná v historických dokumentech. Někteří dějepisci ji považovali za největší krásku, která kdy žila, a tvrdili, že kdo ji uvidí, okamžitě uvízne v jejích osidlech. Jiní ji označovali za pravou hybnou sílu Tyranie. Několik jich připustilo, že zápisy jsou trochu nadnesené. Jiní nepřiznali ni, ale to, že si skutečnost přikrášlili, bylo očividné. Bomána Paní doživotně poblouznila už jako studenta.
Když se vrátil do podkrovního pokojíku, rozprostřel na stole hedvábnou mapu. Tento den měl smysl. Objevil dosud neznámý menhir a odhalil kouzla, která v něm byla skrytá. A našel polohu telkurského pohřebiště. Za to bude moci koupit skopové maso a fazole.
Zíral na mapu, jako by pouhé přání mohlo vyčarovat informace, které potřeboval.
Nacházely se zde dva obrazce. Na horním byla pěticípá hvězda v o něco větším kruhu. Takovýto tvar původně Mohylová země měla. Hvězdice ležela dva metry nad okolním povrchem a ohraničovala ji pískovcová zeď. Kruh představoval vnější okraj příkopu. Hlína z něj byla použita ke stavbě mohyl, hvězdice a pětiúhelníku uprostřed hvězdy. Dnes byl příkop už jen mělkou bažinou. Písečníkovi předchůdci nedokázali vzdorovat přírodě.
V bodech, kde se střetávala ramena hvězdy, se nacházely vrcholy pětiúhelníku, který ležel ještě o dva metry výš. Byl rovněž obehnaný zdí, ta se však rozpadla a byla nyní zarostlá. Uprostřed pětiúhelníku, na jeho severojižní ose, ležela Velká mohyla, v níž spal Tyran.
Vedle vrcholků hvězdy měl Bomán zapsána po směru hodinových ručiček lichá čísla od jedné do devíti. Vedle každého bylo jméno: Lovkyně Duší, Měnivec, Noční Slídil, Vichřice, Kostižer. Kdo byl pochován v pěti vnějších hrobech, už věděl. Pět vnitřních vrcholů bylo označeno sudými čísly. U čtyřky bylo napsáno Vyjec, u osmičky Kulhavec, Hroby zbývajících Lapených se mu zatím identifikovat nepodařilo.
„Komu patřila ta proklatá šestka?“ mručel Bomán a bouchl pěstí do stolu. „K čertu!“ Čtyři roky a nebyl k tomu jménu o nic blíž. Závoj, který halil totožnost tohoto Lapeného, představoval zásadní překážku. Pak už by stačilo jen udělat prostý matematický výpočet, překonat čáry a spojit se s nejdůležitější osobou v mohyle uprostřed.
Čarodějové Bílé Růže po sobě zanechali řadu spisů, v nichž se chvástají svými dovednostmi, ale o tom, kde leží jejich oběti, nenapsali ani slovo. Taková je lidská povaha. Písečník se vychloubal tím, jaké ryby lovil a jakou návnadu používal, ale jen zřídka předvedl, co skutečně chytil.
Pod obrazcem s hvězdou nakreslil Bomán druhý, který představoval mohylu uprostřed. Byl to obdélník ležící na severojižní ose. Vně i uvnitř se nacházela celá řada značek. U každého vrcholu byl zakreslen symbol menhiru, což v Mohylové zemi byly čtyřmetrové sloupy, které zdobily soví hlavy se dvěma tvářemi. Menhiry tvořily první linii kouzel, která chránila Velkou mohylu.
Podél stran byla narýsována kolečka, zastupující čarovné dřevěné tyče, které rovněž patřily k první ochranné linii. Většina jich shnila a spadla a s nimi i jejich kouzla. Věčná stráž neměla žádného čaroděje, který by jim dokázal kouzelnou moc vrátit, nebo je nahradit novými.
Uprostřed vlastní mohyly byly tři obdélníky, jeden ve druhém. Každý obsahoval jiné symboly. Ten největší představoval pěšáky, další rytíře a nejmenší slony. Tyranova hrobka byla obklopena muži, kteří položili životy, aby ho uvěznili. Duchové tvořili střední linii mezi starým zlem a světem, jenž ho mohl přivolat zpět. Bomán v jejich překonání neviděl žádný problém. Podle něj zde tito duchové byly proto, aby zastrašili běžné vykradače hrobů.
Do středu obdélníků nakreslil Bomán draka s ocasem v zubech. Pověst praví, že obří drak, živější než Paní nebo Tyran, leží stočený kolem hrobky. Celá století jen dřímá a čeká, až se někdo pokusí vysvobodit zlo, které je zde uvězněno.
Bomán neznal způsob, jak draka porazit, ale ani to nepotřeboval. Hodlal s hrobkou jen hovořit, ne ji otevřít.
Hergot! Kdyby tak mohl jen položit ruce na starý amulet Stráže…První Strážci nosili amulety, díky kterým mohli vstupovat na území Mohylové země a udržovat ji. Amulety stále existovaly, ale už se nepoužívaly. Písečník jeden nosil a ostatní měl pečlivě schované.
Písečník. Ten šílenec. Ten sadista.
Bomán považoval Dozorce za svého nejbližšího známého, ale za přítele nikdy. Ne, za přítele nikdy. Smutná bilance jeho života. Člověk, jenž je mu nejbližší, by byl první, který by s radostí využil příležitosti ho mučit nebo pověsit.
Co to říkal o výslužbě? Že by si někdo mimo tento opuštěný les vzpomněl na Mohylovou zemi?
„Bománe! Budeš jíst?“
Bomán tiše zaklel a sroloval mapu.

Té noci ho navštívil sen. Něco ho vábilo. Byl zase mladý, svobodný a procházel se uličkou, v níž stál jeho dům. Kým byla? Nevěděl. Nebylo to pro něj důležité. Miloval ji. Se smíchem se jí rozběhl vstříc… Plovoucí schody. Přes všechno úsilí se k ní nemohl přiblížit. Její tvář posmutněla. Zmizela… „Neodcházej!“ volal. „Prosím!“ Ale ona se ztratila a jeho radost odnesla sebou.
Sen pohltila nekonečná bezhvězdná noc. Ani si nevšiml, že doplul na mýtinu uprostřed lesa. Něco velmi zvolna stříbřilo stromy. Byla to veliká hvězda s dlouhou stříbrnou hřívou. Pozoroval, jak roste, až se její ocas dotkl nebe.
Bodavá nejistota. Stín strachu. „Směřuje přímo na mě!“ Shrbil se a ruce zvedl před obličej. Stříbrná koule zakryla oblohu. Měla obličej. Ženský obličej…
„Bome! Nech toho!“ Strčila do něj Jasmína.
Posadil se. „He? Co je?“
„Křičel jsi. Zase ta noční můra?“
Poslouchal bušení svého srdce a povzdechl si. Bude to trvat ještě dlouho? Byl už starý člověk. „Ta samá.“ Sen se vracel v nepředvídatelných intervalech. „Tentokrát to bylo silnější.“
„Možná bys měl zajít za doktorem přes sny.“
„A kde tady?“ odfrkl rozhořčeně. „Navíc žádného nepotřebuju.“
„Ne. Asi tě jen hryže svědomí, žes přemluvil Zdarka, aby se vrátil zpátky z Vesla.“
„Nepřemlouval jsem ho… Jdi spát.“ K jeho radosti se skutečně obrátila na druhý bok. Pro jednou se rozhodla v hádce nepokračovat.
Zíral to tmy. Bylo to o tolik jasnější. Až příliš živé a zřetelné. Že by měl ten sen nějaký skrytý význam? Možná ho chtěl varovat, aby si nezahrával s osudem.
Velmi pomalu se však vracela nálada ze začátku snu. Ten pocit, že ho něco volá, že je jen krůček od vyplnění své životní touhy. Bylo to příjemné. Napětí vyprchalo. Usnul s úsměvem na rtech.

Písečník a Bomán sledovali členy Stráže, jak z Bománova naleziště odstraňují porost. Bomán náhle vyprskl: „Nezapaluj to, ty pitomče! Zastav ho, Písečníku.“
Písečník potřásl hlavou. Muž s pochodní ustoupil od hromady keřů. „Synu, jedovatý břečťan nikdy nepal. Kouř roznáší jed.“
Bomán se škrábal a přemýšlel, proč to jeho společník řekl tak mírně. Písečník se ušklíbl. „Začne tě svrbět kůže, jen když na to pomyslíš, že?“
„Ano.“
„Z tamtoho taky nemáš příjemné pocity.“ Ukázal do dáli. Bomán uviděl, že je pozoruje jeho konkurent Men Fu. „Nikdy jsem k žádnému člověku nechoval nenávist, ale on si o to přímo říká,“ zabručel. „Nemá žádné morální zásady a žádné svědomí. Je to zloděj a lhář.“
„Znám ho, Bome. A ty máš velké štěstí, že ho znám.“
„Dovol, aby se tě na něco zeptal, Písečníku. Dozorce Písečníku. Jak je možné, že ho nepronásleduješ, tak jako mě? Co tím myslíš, že mám štěstí?“
„Obvinil tě, že jsi stoupenec zmrtvýchvstání. Nejdu po něm, protože jednou z jeho mnoha nectností je zbabělost. Nemá odvahu, aby se pídil po zakázaných předmětech.“
„A já ano? Ten malý hnusák pošpinil mou čest? Obvinil mě z nejtěžšího zločinu? Kdybych nebyl tak starý…“
„Dostane, co mu patří, Bome. A ty máš dost kuráže k čemukoli. Jen jsem o tom nikdy nenašel důkazy.“
Bomán zakoulel očima. „Tady to máme. Neopodstatněné obvinění…“
„Ne tak neopodstatněné, můj příteli. Tvá morálka je pochybná, odmítáš přijmout existenci zla, to smrdí jako stará mrtvola. Nasaď jí hlavu a chytím tě, Bome. Zloduši jsou prohnaní, ale vždycky se prozradí.“
Na chvíli měl Bomán pocit, že se mu jeho svět rozpadl před očima. Pak si uvědomil, že Písečník jen zkouší, jestli se Bomán chytí na návnadu. Horlivý rybář, tenhle Dozorce. Roztřeseným hlasem pak řekl: „Je mi zle z toho, jak tě baví trápit lidi. Kdybys měl opravdu nějaké podezření, seděl bys na mě jako moucha na hovně. Zákony pro Stráže nikdy moc neznamenaly. Men Fu určitě nic neříkal. Lhal jsi mi. Za zmínku o ničemovi větším než on bys zaprodal vlastní matku. Jsi nemocný, Písečníku. Víš to? Chorý. Přímo tady.“ Poklepal si na čelo. „Nedokážeš žít bez toho, aby byl krutý.“
„Zase pokoušíš své štěstí, Bome.“
Bomán se stáhl. Mluvil z něj strach a rozčilení. Písečník se k němu podivným způsobem choval docela laskavě. Vypadalo to, jako by Bomána potřeboval, aby si udržel duševní zdraví. Potřeboval mít mimo Stráž někoho, kdo by mu nepadl za oběť. Držet nad někým ochrannou ruku, aby měl pocit, že je potřebný… Představuji snad já lidi, které chrání? Bomán si vzdychl. To na něj bylo moc.
A ty řeči o odchodu do výslužby. Říkal tím víc, než jsem slyšel? Končí s výhružkami, protože odchází? Možná má nos na ty, co neberou zákony vážně. Možná chce zažít triumfální odchod.
A co ten nový člověk? Další netvor, který mě však nenechá, abych mu před očima upředl jemnou pavučinku jako Písečníkovi. Možná přijde jako býk do arény. A Zbožík, údajný stoupenec zmrtvýchvstání… Jak ten do toho zapadá?
„Co je s tebou?“ zeptal se Písečník se znepokojením v hlase.
„Zase ten můj vřed.“ Bomán si třel spánky a doufal, že ho ještě k tomu nerozbolí hlava.
„Zaraz do země značky. Ať tě Men Fu nepředběhne.“
„Jo.“ Bomán vytáhl z vaku několik klacků a na každý uvázal proužek žluté látky. Zarazil je do země. Na základě tradic takové označení znamenalo, že je toto místo jeho nalezištěm.
Men Fu sem přesto mohl podnikat noční výpady, nebo cokoli jiného. Zákon to nepostihoval. Šlo jen o jakousi nepsanou soukromou dohodu mezi těmi, kdo prováděli vykopávky. Používali pak vlastní tresty.
Na člověka jako Men Fu však kromě násilí žádný trest neplatil. Od jeho zlodějských způsobů ho nic neodradilo.
„Kéž by tu byl Zdar,“ řekl Bomán. „Mohl by v noci hlídat.“
„Zajdu za ním a trochu ho postraším. Vždycky to na pár dnů pomůže. Slyšel jsem, že se Zdar vrací.“
„Jo. Na léto. Moc se těšíme. Neviděli jsme ho už čtyři roky.“
„Zbožík je jeho kamarád, že?“
„K četu s tebou! Ty toho nikdy nenecháš, co?“ Bomán mluvil klidně, nekřičel ani nemával rukama jako obvykle. Jeho slova však vyjadřovala upřímný vztek.
„Dobře, Bome. Zapomenu na to.“
„To by udělal dobře. To bys udělal zatraceně dobře. Nechci, abys za ním celé léto lezl. „Nechci, slyšíš?“
„Řekl jsem, že na to zapomenu.“